Muškaření na pstruhovém revíru Poleňka

Neodvážím se tvrdit, kolik tváří může obyčejný potok mít. Desítky, spíše stovky. Záleží především na nás, kolik času jsme ochotni jednomu potoku věnovat a také kolik tváří jsme schopni rozpoznat. Ve svém poznávání Poleňky jsem stále na začátku. Tento krátký pstruhový potok, který se nedaleko Klatov vlévá do mimopstruhové Úhlavy, jsem navštívil před lety, tehdy ještě s krátkým vláčecím proutkem a několika třpytkami Vaškovkami. Dobře si pamatuji na několik míst, která mi dala pár mírových potočáků, kteří skončili bez milosti v tehdy hladovém košíku.

Od poslední návštěvy Poleňky jsem urazil notný kus rybářské cesty. Do ruky již beru pár let pouze muškařskou udici, chytám bez výjimky na háčky bez protihrotu a chycení potočáci putují vždy zpět do své tůňky. Jinak jsem ale stále "stejnej rybářskej pošuk" jako dříve.

K letošní návštěvě Poleňky jsem byl vlastně donucen. V mém původní plánu stálo na prvním místě dobytí mimopstruhové Úhlavy někde pod Klatovy. Prudký déšť z předchozího dne však zvedl vodu v Úhlavě natolik, že jsem ani chvilku neváhal a rozhodl se ke comebacku na nedalekou Poleňku. Nevím, zda znáte ten pocit, když se vracíte na revír, který jste již dlouho nenavštívili. To očekávání, co se na revíru změnilo, jsou-li tam ryby jako dříve a nebo jak vypadají všechny ty nezapomenutelné tůně a proudky.

Muškařskou vycházku na Poleňce jsem začal přímo u jejího soutoku s Úhlavou. Potok zde protéká několik destítek metrů loukami, než se dostane do vesnice Dolany. Zvolil jsem moji oblíbenou metodu pro chytání na malých tocích a to lov na dvě lehce zatížené nymfy proti proudu. Za necelé dvě hodiny jsem dorazil k silničnímu mostu přímo v Dolanech. V té době jsem měl zdoláno přes padesát ryb. Mohlo by se tedy zdát, že první tvář Poleňky se na mě smála širokým úsměvem, ale ne vše bylo tak, jak má být. Všechny moje úlovky byly miniaturní jelci do velikosti maximálně patnácti centimetrů. Potok, který měl po dešti vody o něco více, měl jemný závan ne nepodobný tomu z kanalizace. Nezávisle na sobě se mi dva místní divili, kolik ryb jsem nachytal, prý že ve vodě byla několikrát motorová nafta z místního JZD.

Inkriminované zemědělské družstvo sídlí těsně u státní silnice, nad jejímž mostem přes Poleňku je vybudován malý jez. Chvilku jsem zvažoval, zda pokračovat dále proti proudu, protože chytání malých „sardinek“ mi již stačilo. Rozhodl druhý nához do nadjezí, když mi mušku lehce sebral pěkný tloušť okolo třicítky. Na dalších pěti stech metrech jsem ještě chytil hezkých tloušťů několik. Úspěch slavila má metoda nenápadného šourání se proti proudu potoka v klidné vodě a odhození zlatohlavé nymfy tak daleko, jak to jen pobřežní vegetace dovoluje. Poleňka mi dokázala, že jsou v ní i ryby větších velikostí než pouhá jelčí (skloňováno jako kanec) drobotina. Chybělo jen jediné, záběr od tečkovaného krasavce. Poleňka mě však toho dne zklamat nechtěla. Po jednom z posledních náhozů onoho dne jsem se dočkal rychlého zatažení za mušku a po krátkém boji byl pětatřicítkový potočák puštěn zpět do studené vody.

Z Poleňky jsem se vracel s hlubokým zážitkem. Odhalil jsem dvě její tváře, každou zcela odlišnou. Rozdíl mezi dvěma úseky, které odděloval jeden jez a ovlivňovalo jedno JZD, byl markantní. A kolik dalších tváří mi Poleňka ještě ukáže?