O tom jak dopadl můj první letošní rybolov na stojaté vodě.
Od okamžiku, kdy mi kamarád Dan poslal zprávu, že se během února objeví na skok v Anglii, jsem začal horečně připravovat svoji letošní premiéru na stojaté vodě. Většina velkých revírů se na ostrovech otevírá až v průběhu března, ale zpravidla nebývá problém najít menší vody, které jsou otevřené celoročně anebo mají den D (zahájení) naplánovaný tak šikovně, aby byl v dosti značném předstihu před otevřením větších revírů.
S Danem jsme si dobře zachytali v loňském roce na Rutland Water a Dan pak pokračoval ve spanilé jízdě směrem na jih již bez mé účasti. Není tedy divu, že naše očekávání (v podobě počtu úlovků) se pohybovalo v desítkových řádech. Pro den D jsem vybral nádrž Thornton především proto, že se nachází nedaleko letiště East Midlands, odkud Dan navečer dne D odlétal. Naše očekávání navíc podpořovaly úlovkové statistiky z několika předcházejích dnů, které vypadaly docela nadějně a slibovaly poměrně slušný sport.
K nádrži jsme dorazili lehce po deváté. Chata byla ještě zavřená, ale správce revíru již vyhazoval kusy ledu z připravených lodí. Na anglické poměry byla toho dne opravdu velká zima, teploměr sestoupil přes noc k minus pěti a ještě dopoledne se rtuť tetelila někde okolo nuly. Společně s námi u rybářské chaty ve tvaru obrácené lodě podupávalo pár místních důchodců. Taktika většiny přítomných byla založená na zkušenostech z posledních dnů - nejúspěšnější muškou se zdála být Cat Whiskers a dobře fungovaly i vzory s červeno-zelenou kombinací (Viva, Montana, Green Tadpole). Ryby se chytaly především okolo poledne, na mělčích místech, která se za slunečných dnů nejrychleji prohřívala.
Konečně jsme byli na vodě. Naše taktiky byly trochu odlišné. Já jsem se držel rad místních, Dan plně důvěřoval bobině Cat Whiskers v kombinaci s oranžovým blobem. Na rozdíl od ostatních lodí, které ihned zakotvily v mělké zátoce, jsme se pokusili driftovat podél břehu, který ležel oproti rybářské chatě. Musím zmínit, že Dan závodně muškaří a proto můj nesmělý návrh na chytání ze zakotvené loďky skončil tak, že jsme kotvu do lodě vůbec nevzali.
Jako na potvoru mě začal hned při prvním driftu zvonit mobilní telefon od kolegy z práce. Proto jsem si hned nevšiml Danova ohnutého prutu. Jako správný Čech jsem si v duchu pomyslel - to mi to teda pěkně začíná, ještě jsem ani pořádně nenahodil a už je kolega o rybu napřed. Naštěstí měl ale svatý Petr pro mě pochopení a Danova duháka okamžitě přeměnil na duši od kola. Musím podotknout, že Dan zdolal duši bravurně.
Podobných vzrušujících okamžiků ale bohužel nepřibývalo. Během dopoledne jsme neměli prokazatelný kontakt s rybou. Vinu jsme dávali počasí, přestože svítilo sluníčko a na obloze nebyl ani mráček, stále bylo velice chladno (teplota vody okolo 3-4 stupňů) a foukal studený vítr. Dan zůstával optimistou, já už spíš tiše začal doufat, že den D nezakončíme s prvním letošním "zero" (angl. nula). Po poledni jsme vyzkoušeli i místa, kde se letos ryby ještě vůbec nechytly, ale stále bez úspěchu. Velkou naději nám nedávali ani místní, kteří pomalu začínali nádrž s protaženým obličejem opouštět.
První a toho dne zřejmě jediný kontakt s rybou měl Dan až v pozdním odpoledni. Z duháka, který pravděpodobně zabral na jeho bobinu, měl očividnou radost. "Zero nebude!", zahlaholil vesele. V okamžiku, kdy tuto památnou větu dořekl, se duhák "vypnul" a Dan zakončil den stejně jako jako já a jako toho dne na Thorntonu všichni ostatní - s první letošní nulou.
Okolo čtvrté jsme se celí prokřehlí vypotáceli z lodě. Z hlediska úlovků byl náš den D jasné fiasko. Fiasko, při kterém jsme si ale příjemně popovídali, vyčistili hlavy od každodenních starostí a opět zjistili, že občas jsme na ty ploutvonožce prostě krátcí. Fiasko, které si z Danem rád zase někdy zopakuji.
