Reakce Milana Hladíka na diskuzi okolo vysazování ryb na Moravici.
Pozn. redakce: Autor článku reaguje na probíhající diskuzi o stavu revíru Moravice 3P.
Dlouho jsem se odhodlával k vstupu do vaší diskuse, ale jelikož jsem Pavlovi slíbil, že mu občas něco napíšu, tak myslím, že teď je dobrá příležitost. Chtěl bych říci, že všechno jde, když se chce a když najdete někoho, kdo je ochoten vaše názory poslouchat. Takže mám na srdci tři věci:
1) Nevím, jak je tomu jinde, ale jak ve výboru JčÚS ČRS, v jeho hospodářském odboru tak i ve výborech našich organizací jsou normální inteligentní lidé, kteří pochopili, že když lipany a potočáky nebudeme hájit, tak tu za pár let opravdu nebudou. I když je pořád pár řek, kde je jich stále dost, tak to neznamená, že tam budou vždycky. Právě na těch místech, kde dochází i k přirozenému rozmnožování, je třeba ryby chránit, dokud je čas a dokud je co. Například v celém jihočeském kraji bude od roku 2005 míra lipana 40 cm a na Vltavě od Lipna do Českých Budějovic bude míra potočáka 45 cm. Na takové opatření dokonce ani nepotřebujete žádnou výjimku, v rámci tzv. bližších podmínek si míry ryb může zvýšit každý uživatel revíru sám. Kromě toho ve Vyšším Brodě přibyl další úsek „Chyť a pusť“. Ne všichni to uvítali a samozřejmě byla i spousta rybářů a funkcionářů proti, a divili byste se, že i někteří velice slavní a věhlasní závodníci nesouhlasili s hájením lipana. Osobně ale věřím, že naše snaha přinese ovoce a že se počty lipanů a potočáků zlepší a že se časem všichni přesvědčí, že to byl správný krok. Cesta vyšší míry se ukázala jako nejlepší řešení. Když někdo chytí trofejní rybu, tak ať si ji vezme, všichni mu ji přejeme. Pro přirozenou populaci ryb stejně nehraje významnou roli.
2) Za stavem našich pstruhových revírů nestojí jenom finance, ale především práce, protože té je největší nedostatek. Každý preferuje zaplatit brigádu, než aby se šel trmácet celou sobotu a neděli někam do džungle a vysazovat nebo naopak odlovovat malé potočáčky. To raději každý jede na ryby nebo vykládat do hospody. Ale problém potočáka není jen v tom, jestli ho koupit nebo ne. On totiž k sehnání není, musíme si ho sami vypěstovat. Proto je třeba si vážit lidí, kteří se o pstruhové revíry a o chov potočáka starají. V zásadě pěstování potočáka každá organizace dotuje, protože se díky ztrátám a nákladům nemůže za současného stavu vyplatit. Takže by bylo nejlepší jít a nabídnout místní organizaci práci, ne sehnat pár tisíc na vysazení duháků, to umí každý. Zkuste to, třeba vás v organizaci lépe pochopí a najdete časem společnou řeč. Doufám, že se takovouto spolupráci podaří navázat mezi naším jihočeským muškařským klubem a některou z našich organizací, zájem ze strany muškařů je, takže teď zbývá jen najít vhodný způsob.
3) To, že nic nechytíte, ještě neznamená, že v řece nic není. Pokud chcete chytat ryby na hod, tak to opravdu jeďte do Mongolska nebo na Aljašku, to na našich revírech při jejich velikosti a rybářskému tlaku není možné. Podle mého názoru, když za den chytíte kolem dvaceti, třiceti ryb a z toho je pět deset pěkných a jedna, dvě slušné, tak to byl úspěšný den (kromě toho, když čtete články z těch nejlepších revírů na světě, tak zjistíte, že ani tam to není snadné a že se klidně stane, že jdete od vody s prázdnou, no ale o tom ta rybařina je). A když strávíte u vody příjemný den a skoro nic nechytíte, i když v ní ryby jsou, tak to byl taky pěkný den, ještě se musíte učit. A že nechytíte velké potočáky každý den, to musí být každému trochu zkušenému rybáři jasné. Vždycky se musím usmát, když mi třeba jeden známý volá, kdy už konečně zase něco vysadíme, že už to za nic nestojí, že za dvě hodiny chytil na Vltavě jenom dvacet duháků.
S přáním všeho nejlepšího do nového roku a mnoha rybářských zážitků
Milan Hladik
hospodář JčÚS ČRS
