Povídka od J. Knorreho.
Ve svých osmadvaceti letech Zdeněk stále ještě snil o štěstí v podobě večerů strávených u hořícího krbu pod doškovou střechou vedle krásné ženy, kterou by upřednostněně nosil na rukách. V nejhorším případě však byl ochoten vzdát se té doškové střechy, možná i toho ohně v krbu, jenže všechny dívky, které znal, byly buďto protivné kozy, které myslely jen na svůj prospěch, anebo šedivé myšky, které nebyly hodné toho, aby si je postavil i na ten nejmenší podest ve svém podkrovním bytě rodinného domku bývalé učitelky paní Kabeláčové, kde by je pak mohl dennodenně zbožňovat.
Jeho seznamovací inzeráty na internetu četly ty nesprávné ženy a dívky, které by se nedostaly ani do toho nejužšího výběru, a z těch, které přeci jen odpověděly, se většinou vyklubaly záludné tyranky, nakazující mu, kam si smí odkládat ponožky, nebo, což pro něj bylo absolutně nepřijatelné, zda smí jet v sobotu nebo v neděli sám na ryby, nebo je musí dovézt za příbuznými na depresivní Vysočinu.
Přesto všechno se rozhodl jednu z nich pozvat do kina. Pro nic nepřinášející držení ruky a pouhopouhé líbání v temnotě kina Centrál již byli oba příliš vyspělí, proto si usmysleli, že palčivou otázku, zda s ochranou nebo bez, vyřeší u nového Itala za rohem.
Po přečkání noci, která dopadla stejně katastrofálně jako talíř špaget předtím, začali hovořit o svatbě. Slečna byla sice zadaná, ale za určitých okolností Zdeňkovi po dalších talířích špaget a dalších návštěvách italské, mexické a dokonce brazilské restaurace naznačovala, že by právě on mohl být tím vhodným kandidátem.
Zdeněk nebyl zvyklý řešit tak palčivé otázky jako na běžícím pásu, proto pokaždé, když se zabýval nějakým osobním problémem, přebíral veškeré okolnosti, které se zdály být vhodné pro jeho celkové objasnění. O tom, zda si tu slečnu, do které se zřejmě zamiloval, má vzít nebo ne, hloubal i toho rána, kdy stál před zrcadlem v koupelně. Zároveň přemýšlel o tom, že dříve ty hřebeny byly vyrobeny přeci jen kvalitněji, protože mu nevyčesávaly tolik vlasů. Až dospěl tak daleko, že by právě tuto a žádnou jinou slečnu rád požádat o ruku.
„Dokud ještě mám nějaké ty vlasy na hlavě a v puse všechny zuby, abych na svatebních fotkách nevypadal jako dědek,“ domyslel své rozhodnutí. K jeho potvrzení poodstoupil od zrcadla, aby prozkoumal celkový dojem včetně zataženého břicha.
Stalo se něco neuvěřitelného, neboť někomu šlápl na nohu, přestože si myslel, že je sám. To něco, nebo někdo, ho oslovilo lidským hlasem: „Neubližuj mi, já jsem tvoje dobrá víla. Vidím, že se trápíš pro život důležitým rozhodnutím. Mohu ti pomoci.“
Zdeněk se sice lekl, přesto se odhodlal, že za zkoušku nic nedá.
„Tak dobře, ty mi poradíš?“ zeptal se neomaleně.
„Nejen to, mohu ti dokonce splnit jakékoliv přání, stačí jen říct. Ale neváhej dlouho, musíš mi bez rozmýšlení říct, co si přeješ ze srdce nejvíc!“ a víla udělala krok ke straně, aby Zdeněk viděl, že to myslí vážně.
Zdeněk neváhal ani vteřinu a spustil: „Tak tedy, já si přeji muškařský prut LOOP GLX, dvoudílný, 10 stop dlouhý, AFTMA 9, naviják Redington RedFly, šňůru Scientific Anglers, a sice jen Supreme2 WF, a to plovoucí, neoprenové broďáky Behr, velikost 42, a vestu Orvis.“
Na okamžik se nadechl a v duchu rekapituloval: peán, podběrák, mazání na mušky, kleště na odstranění hrotů a další mu zatím stačilo to, co již měl. Přesto ze sebe stačil překotně vyhrknout:
„A takhle čtrnáct dní v Kanadě, British Columbia na Sceena River někdy v září, by také mohlo být? Víš, vílo, je to na Vancouver Island, v této roční době tam mají být lososi,“ dodal překvapivě hlasitě. Jestli ten prut nebude na lososy krátký, blesklo mu ještě hlavou.
Ale to už byl v koupelně zase sám…
