Beiarelva

Po dlouhých letech váhání jsem dospěl k další metě muškaření, lovu mořských pstruhů a lososů. Měsíce příprav, nákupy náčiní, čerpání vědomostí z internetu a od zkušenějších jsou zúročeny, stojíme s kamarádem Ladislavem 3000 km od domova na břehu řeky Beiarelva. Je lehce zataženo, sem tam poprchává. Jsme již aklimatizováni, 10 dní mořského rybolovu na Saltstraumen nás zocelilo. Vláčení a pilkrování vydalo své výsledky, ulovili jsme krásné ryby, ne sice úplně "nej", ale pěkné tresky tmavé v rychlých a hlubokých proudech Saltstraumen také potěší. Jen ruce trpí, máme rozpraskanou kůži a špatně se hojící rány na prstech. Každé vázání a zatahování vlasce bolí.

Teď však přichází další, asi hlavní část naší třítýdenní dovolené - muškaření v řece za polárním kruhem, tak trochu na konci světa (opravdu tam končí asfaltové silnice, pokračují šotolinou).

Beiarelva je typická ledovcová řeka, voda je modrozeleně zbarvená, široká mezi 20 - 40 m, pooly se střídají s peřejemi. Teplota vody i v létě málokdy překročí 15°C, průtok kolísá dle srážek i tání ledovců. Část řeky s výskytem lososa a pstruha mořského měří cca 35 km a je rozdělená do jednotlivých pobřežních úseků. Lososí sezona začíná 17.6. a končí tak jako téměř všude v Norsku 31.8. Pak se může až do 14.9. lovit mořský pstruh.

K řece přijíždíme 6.9. dopoledne. Zastavujeme ve vesnici Strand, kde v rybářském centru kupujeme povolenky. Předtím jsme si ještě pořídili v supermarketu státní rybářskou licenci za cca 200 NoK + místní poplatek 60 NoK. Za 50 NoK je provedena desinfekce prutů, navijáků a rybářských bot. Ochrana před znovuzavlečením parazita Gyrodactylus salaris je důsledná. Povolenky na tento den jsou již jen na Eiterjord. Dostáváme mapku s vyznačením parkovišť a vhodných lovných míst. Geir Kvael nás podrobně informuje o proudech, poolech, kamenech a pod. Informace jsou velmi podrobné - musím se smát, jak někteří lidé dokonale znají svou řeku. Voda je lehce přikalená, průtok spíše menší, podmínky dobré. Údajně jsme první Češi od roku 2001 lovící na této řece. Doufám, že neuděláme ostudu. Trochu se mi nervozitou a nedočkavostí klepou ruce a při odjíždění z parkoviště jsem zapomněl pouzdro prutu na střeše. To s rachotem padá. Naštěstí tam není prut.

Přijíždíme na parkoviště u rozlehlého poolu, kde již stojí několik aut. Všechny mají pruty v držácích na kapotě. To vidíme u všech rybářů - při přesunech mezi pooly zásadně používají držáky prutů na kapotě, což je šikovné. Usedáme do dřevěné rybářské budky a pozorujeme staršího rybáře lovícího na žížaly, což je zcela regulérní způsob chytání pstruhů a lososů. Loví s olůvkem typu bavorského dřívka, na návazci má žížalu. Dáváme se do řeči - prý od rána ulovil dva mořské pstruhy kolem 0,7 kg (vůbec ve světě se u úlovků udává spíše hmotnost, nežli délka, u nás naopak). Dáváme si pivo, nikam nepospícháme. Sestavuji prut, mám plovoucí šňůru s potápivým koncem. Koncový vlasec z fluorokarbonu o průměru 0,21 mm mi snad bude stačit.

Přichází další rybář, muškař. Opět se dáváme do řeči (zlatá angličtina, opravdu mezinárodní řeč). Je tak trochu místní, loví zde často a včera ulovil 3kg mořského pstruha. Ukazujeme si mušky, vše možné i nemožné. Pracuje v obchodě s vázacím materiálem a podle toho vypadají jeho krásné exempláře. Moje mušky vypadají vedle nich jako chcípáci. Poté, co se dozvídá, že jsme z Čech, roztaje a chválí naši muškařskou reprezentaci. Mimochodem, to se opakuje v pozdějších dnech velmi často. V muškařském světě nám česká reprezentace udělala opravdu dobré jméno. Hrdí na cizí úspěchy se staženou řití vstupujeme do kalných vod Beiarelvy. Připravujeme se na prutohodiny bez záběru.

Průhlednost vody je do cca 40 cm, řeka má většinou šířku kolem 30 m, pooly se střídají s peřejemi a mělčinami. Sem tam vidím v řece velké balvany. Břehy jsou zčásti štěrkovité, místy nasypané kameny, stromy až na 5m pás podél řeky. Však místní používají většinou dvouruční pruty. Postupujeme pomalu po proudu. Je to levý břeh řeky a já jsem levák. Stromy sahají až ke břehu, zatím se brodit nedá, a tak sem tam trhám mušky o stromy. Podruhé v životě zkouším lovit na trubičkové mušky. Mám několik vzorů dle doporučení Lubbeho Ferryssona. Po hodině mám první záběr. Následuje prudký útok, zavaření vody a konec.

Sestupujeme o cca 100 m níž a zjišťujeme, že jsme začali na špatném úseku, ještě na Strandu. V duchu se omlouváme všem správcům a rybářům. Přeci jen, většina úseků má stanovený limit lovících. I tak je tu všude plno rybářů. Prochytáváme horní úsek Eiterjordu. Všude jsou kameny, proudy a hlavní proud s velkou hloubkou je na hranici mých možností nahození. Prodírám se mezi balvany, hrozně špatně se tu brodí. Kolem kamenů je většinou hloubka. Nahazuji cca 12 m šikmo po proudu, stahuji mušku a náhle opět prudký záběr. Přisekávám, i přes opakované vnitřní rozhodnutí nesekat, a je tam. Výskok stříbrného těla kolem 40 cm, krátký únik po proudu a za chvíli je pod prutem. S Láďou na sebe pokřikujeme jak malé děti. Konečně ryba, pstruh mořský! Pstruh využívá našeho váhání, popojede zpět do proudu a setřepává se. Nevadí, jsou tu! Další nához do stejných míst, prudký záběr a nic. To "a nic" bude platit velmi často. Vrátím se k tomuto tématu ještě v dalších řádcích.

Brodím k velkým balvanům ukrytým pod vodou, na dohoz vidím krásný pool. Na přibližně 10. nához přichází záběr, výskok většího stříbrného těla, únik po proudu. Další výskok. Konečně pořádná ryba. Opatrně ji zdolávám, tu nesmím ztratit. Po vzoru místních dotahuji unavenou rybu na mělčinu, kde ji vyšploucháme na břeh. Místní nepoužívají podběrák, jen couvají "do pole" a rybu doslova vyvlečou na břeh. Snad při CaR opatrněji. Prohlížíme si statného mořského pstruha. Nebo malého lososa? Chvíli jsme na vážkách, je to pstruh či losos? Má málo vykrojenou zadní ploutev, větší hlavu, ale je úplně stříbrný, sem tam černá tečka. Další tečku (za jeho životem) udělá nůž. Sedím na břehu a kouřím cigaretu. Právě jsem zabil další rybu ve svém životě. Jednu z nejhezčích, tak už to chodí. Doufám, že jich více pustím. Přicházejí dva rybáři, pouštíme je chytat, balíme a přesunujeme se na střední úsek Eiterjordu.

Zde má řeka úplně jiný charakter, velké štěrkové lavice, prudký proud u druhého břehu, ostrov porostlý lesíkem s otravnými ovcemi. Ovce nás pronásledují až do vody. Začínáme lovit v proudném poolu, šířka řeky je tu do 25 m a krásně se dá brodit po menších kamenech. Pohoda vládne i při házení, za námi je dostatek místa. Po pár náhozech mám prudký záběr, přisekávám (kam se podělo předsevzetí?), ryba se drží u dna, klepe hlavou. Je to pstruh. Bez větších potíží ho zdolávám. Má také 50 cm a je celý stříbrný s měděným nádechem. Tady již není pochyb. Není puštěn - je sněden.

A pak TO přichází. Snad nejsilnější zážitek na Beiarelvě. Tím je totiž výskok totálně nasraného cca 1 m dlouhého lososa 5 metrů ode mě. Rána jak z děla, losos třepe mohutným tělem nad vodou a plácá ocasní ploutví do vody. Stříbrné tělo se leskne v podvečerním světle. Následují ještě dva tři výskoky. Ruce se mi klepou, TO mít tak na prutě! Další cigáro. Chtělo by to panáka, placatici máme v autě. A tak tedy, vyšvihnout z vody, mezihod, šňůra do vody. A tak dál. Další dva záběry nemám proměněny. Stmívá se. Zkouším lovit v noci, zůstává mi jen motanice. Vracíme povolenky, hlásím ulovené ryby. Zjišťuji hmotnost pstruhů - 1,2 kg. Geir se ptá na použité mušky, popisuji mu je a on souhlasně přikyvuje.

Ubytováváme se v jedné z mnoha rybářských dřevěných budek. Spát budeme na lavicích, jsme přeci tvrďáci, že. Smažíme pstruha. Pověsti nelhaly, má skvostné růžovooranžové maso, ne tak tučné jako u lososa. Neklidně usínám.

Druhý den občas prší. Povolenky máme půldenní, od 15 hod. do 24 hod. na Larsos. Geir nám půjčuje zvláštní "vezírek". Potřebují do líhně lososy samce kolem 5 kg a na Larsosu je velká šance na takovouto pěknou rybu. Po ulovení máme nasadit na hák lososa umělohmotnou smyčku, zatáhnout a lososa opatrně pustit na hedvábné šňůře do vody. Poté už jen zavolat Geirovi a oni si ho přijedou vyzvednout. No, uvidíme.

Obhlížíme Larsos, opět máme mapku s vyznačenými horkými místy. Jsme zvláště upozorněni na spodní úsek s balvany, kde jsou kolem nich malé pooly. Tam jsou lososi a velcí mořští pstruzi. V poklidu obědváme, v 15 hod. nahazujeme. Po chvíli Láďa chytá svého prvního mořského pstruha, má kolem 0,5 kg. Pouští ho. Ti dva mořáci k jídlu nám dali zabrat, byli sice skvělí, ale máme rybího masa po krk. Prohazuji hluboký proud u protějšího břehu. Po 1 hod. cítím táhlý záběr a mohutné zavaření. A nic. Nadávám si. Zase jsem přiseknul. Mohl to být losos.

Rozhoduji se pro osvědčenou taktiku. Přestávám chytat a jdu k dvěma rybářům lovícím 500 m po proudu. Sedám si a dívám se. Jeden loví jednoručákem, nahazuje 25 až 30 m, většinou bez mezihodu. Prut sklání až k vodě, v ose šňůry. Občas srovná šňůru přizvednutím prutu a přehozením na stranu, kam je potřeba. Mušku většinou neoživuje. Hází perfektně. Není to žádný overhead, spíše něco na způsob spey hodu.

Druhý rybář loví na dvouručák, mušky popotahuje, špičku prutu má o něco výše, cca 0,5 až 1 m nad vodou. Chvíli se bavíme, jsou z Finska. Zavzpomínáme na Kitkajoki. Tento rok prý bylo málo vody a velká vedra, což je špatné pro velké pstruhy, kteří tuto řeku proslavují. Brodí na druhou stranu, moc si nedělají starosti z jednotlivých břehů. Ale co, pro mně tu alespoň zůstává 500 m řeky.

Házím do hlavního proudu mezi balvany. Záběr a nic. Kolikátý už? Jsem naštvaný. Fin lovící na dvouručák za chvíli z tohoto místa vytahuje mořáka cca 60cm. Ach jo. Po chvilce mám přeci jen záběr a ryba drží. Jenže je to spíše rybka, pstruh cca 20cm. A ještě má nešťastník mušku hluboko za žábry. Ukusuji trojhák, chudák pstruh. A jde se zase dál. Nához střídá nához. Alespoň jsem odkoukal nahazování od Fina. Docela mi to jde, pěkných 20 m, bez mezihodu. Není to tak únavné jako klasický hod nad hlavou, ale záda bolí. V táhlém hlubokém proudu mám důrazné zatažení a ... nic. Jdu se navečeřet. Hodinu hazím do tmy, zase nic, jen mi sekunduje netopýr. Sem tam se hodí ryba. Vyčerpaný jdu spát.

Třetí den, 8. září. Dnes lovím sám. Láďa zatím jen vláčel, má toho dost. Vláčení jsou tvrdě odmakané prutohodiny. Vše nebo nic. A spíše to nic. Dnes lovím na Strandu, což je zdejší klasika. Levý břeh tvoří cca 5km dlouhý úsek se spíše proudnými pooly. Je to zvláštní, ale klidné pooly nám nejsou doporučovány, oprávněně. Vidíme tam sice opakovaně výskoky velkých lososů a pstruhů, ale nikdy žádný úlovek, ani od místních. Snad občas něco uloví žížalkáři. Ráno při koupi povolenky se dotazuji Geira na možnosti zvýšení úspěšnosti záběrů. Odpověď byla jasná. Záběr je útok, někdy předstíraný, ryby často padají. U dvoj a trojháčků možná pomůže větší roztažení trojháku, např jak má Partridge. Roztahuji proto u ownerů trojháky, jsem na tento tip zvědavý. Zdá se mi, že to bude fungovat.

Bohužel. Po půl hodině u vody další dva záběry a nic. Připadám si méněcenný. Jednoho z pstruhů jsem viděl, byla to poctivá šedesátka. Odpoledne se přesouvám na střední úsek Strandu. Klidná hladina přechází přes sérii kamenných lavic do proudů. A zase. Záběry a žádný úlovek. Začínám si zvykat. Přestávám je počítat. Tak to prostě asi je - záběrů spousta, ryb málo. K večeru chytám konečně 0,6kg pstruha. Pouštím ho. Přesouvám se na dopolední místo, kde je teď více rybářů. Lovíme klasicky - nához napříč proudem, dva tři kroky, vytažení šňůry, nához a znovu dokola. Nikdo z nás nic neuloví. Záda mně bolí jak pes. Je tma a cítím únavu. Jdeme spát, zítra snad bude lépe.

9. září lovíme od časného rána na Eiterjordu. Na místě, kde skákal totálně nasraný losos, nás bohužel předbíhají dva rybáři, no, musíme se učit. (Chytá se od 6 hodin. V 5:40 jsme u řeky v klidu snídali, když tu se náhle dva muškaři nahrnuli k námi vyhlédnutým místům.) Dnes má Láďa zdejší premiéru s mušákem. Tento rok začíná, rozhodně si zahází, tak jako každý, a jistě se v házení zlepší. O zdolávání ryb to tady moc není. Voda mírně klesla, vyčistila se, je polojasno, dle místních nic moc, každý si přeje déšť. Však se ho dočkáme.

Na konci jednoho proudu vytahuji cca 0,5kg pstruha. To je nadějné. Přichází místní muškař a dáváme se do řeči. Ráno prý ulovil 4kg lososa, bylo to prý funny. Věřím. Ukazuje mouchu. Má stříbrné tělo kroužkované stříbrným drátem, červený tipet, černá křídla ze srsti, dvojháček. Už vím, co uvážu odpoledne. Ukazuje na prudký proud zakončený hlubokou jámou, po straně dva balvany. Prý je to slavné místo na velké mořské pstruhy. Věříme mu, místní moc nekecají. Začíná prochytávat námi již několikrát prolovená místa. Chytá pstruha cca 0,5kg, za chvíli jednoho k 1 kg. Menší se mu vypíná. Koukáme, je to koncert. Kilového pstruha si bere domů.

Pokračujeme v lovu, přeci jen, toto jsem již zažil vícekrát (vlastně docela často). Ale i na nás se štěstí usmálo, zdolávám mořáka kolem 0,7 kg a pouštím ho. Obědváme, po obědě vážu napodobeninu mouchy úspěšného rybáře. Jen ta flou červená chybí, no nic, klaret bude taky dobrá. Pro sebe vážu trubičkovou mouchu s červeným ocáskem, po dvou panácích slivovice je nazvána Mandrilem. Má totiž také tak červenou prdel.

Odpoledne se přesouváme níže po proudu. Přesun je komplikován přechodem přes pastviny a různá křoviska. Na protějším břehu přibývá muškařů, mají tam ideální úsek s štěrkovým břehem, hluboký proud je u naší strany. Nedá se nic dělat, jdeme dál, nechceme jim to rozšlapat. No, tedy, pravda je i taková, že jednoručákem moc daleko nenahodíme, mušky rozvěšujeme příliš často po stromech.

Dolní třetina Eiterjordu je však z naší strany dobře chytatelná. Brodím ke kraji prudkého proudu s příčnými prahy na konci. Bude to dobré místo, cítím to. Zkouším nové taktiky. Většina zde lovících muškařů nahazuje šikmo po proudu, srovná šňůru, sklopí prut k hladině a prut uchopí do jedné ruky. Začne pohybovat prutem ve směru šňůry dopředu, dozadu. Pro nás jednoznačné - šukají s prutem. Také to zkoušíme. Zpočátku si připadáme hloupě, ale jeden si zvykne.

Druhý podstatně méně častý způsob je rychlé stahování šňůry hozené kolmo na proud. Připomíná to lov s bloby. Tímto způsobem se mi daří a chytám dnes 3. rybu. Chvíli váhám, zda je to mořák či malý losos. Prohlížím stříbrné tělo, menší hlavu, více vykrojenou, tmavě orámovanou ocasní ploutev. Ryba měří cca 40 cm a pouštím ji zpět do vody. Pěkně rychle odplouvá. Uvědomuji si, že jsem si ji zase nevyfotil. Ale nerad fotím, a to ještě obzvlášť ryby, které chci pustit. Nechat plácat rybu po kamenech, či ji naopak pevně držet, aby nevyklouzla, připravit foťák, nastavit se. Kašlu na to. Já vím co jsem chytil, a vy mi snad uvěříte. Jinak mám pocit, že i část místních dilema losos či mořský pstruh neřeší. Když má ryba míru, nemá více než 1 kg, je to určitě mořský pstruh, tak rychle praštit kamenem, podřezat a šup s ním do trouby.

A zase nahazuji, pak dva kroky a další nához. Záda mě tradičně bolí. Ryby tady se musí vybojovat. Je to boj sama se sebou. Mám další tři záběry, radši je už dál nepočítám. Na konci poolu před prahem další záběr, tentokrát ryba drží. Přijde mi jedno, zda sekám či ne. U mořských pstruhů, u lososů je prý zásek zásadní chyba. Po chvíli zdolávám mořského pstruha kolem 0,7 kg. je pěkný.

Večer je tady a naděje umírá poslední. Zkouším chytat za tmy, krom tajemna, výskoků a plácání ryb se však neděje nic podstatného. Dnešní den byl dobrý, lepší se to. Láďa ulovil na mouchu svého druhého mořského pstruha a krásně si vylepšil házení. Asi není nic lepšího, než házet od rána do večera. Doslova.

4. den výpravy, 10. září. Dnes mám narozeniny a od rána prší. Pršelo tady sice každý den, ale nyní úplně lije. Jsme unavení, bez nálady, včerejší optimismus je pryč. Spíme po boudách pro rybáře, což znamená ve spacáku na prknech, a ráno před 6 musíme vstávat. Tělo si zvykne, ale neodpočineme si. Dnes si dáme pauzu, pojedeme na výlet do hor. Balíme věci a mírně se vyjasňuje, svítí i slunko. Jedeme se podívat na náhorní planinu, kde začíná stezka do národního parku Saltfjellet. Nahoře nás však vítá mlha, déšť a vítr. Jedeme se podívat na druhou významnou řeku tohoto regionu, Saltelvu. Objevuje se před námi velká řeka s hlubokými proudy a vodou průhlednou do 3 m. Zde by se chytalo na dvouručák! Panuje tu i jiná atmosféra, žádné ukazatele na prodejce povolenek, žádné budky či vyhrazená parkoviště pro rybáře. I rybářů je zde poskrovnu.

Chvíli váháme, nakonec však vítězí návrat do Beiarnu a ubytování někde v penzionu či kdekoliv, kde je teplo, postel a sprcha. Zkoušíme Kvael camping, nepřívětivé místo u kravína. Naštěstí nemají místo. Zamíříme zpátky na Strand do rybářského campu a penzionu. Místo tu mají - dvojlůžkový pokoj za 360 NoK na osobu. Po menším váhání to bereme, pokoj je totiž jednoduchý až spartánský, dvě malé postele, malý stolek, malá skříň. Při mých 195 cm mi to připadá tak trochu pro trpaslíky. No nic, sprcha funguje a spánek je sladký a spravedlivý.

Kupuji si povolenku na odpoledne. Těším se na Strand, protože jsme dopoledne viděli rybářku s cca 4kg mořským pstruhem. Stále však prší. Přináší to zvedání hladiny o cca 10 cm za hod. a šedý zákal. Průhlednost vody klesá pod 10 cm.

Celé chytání nestojí opět za nic. 2 hodiny se trápím zcela bez záběru, stejně tak i ostatní. Zítra snad bude lépe, protože přestává pršet. Voda zase klesá podobným tempem jako stoupala. Jdeme si dělat večeři, sháníme kuchyň. Paní domácí na nás vyděšeně zírá, hrneme se totiž do hotelové kuchyně. To, co jsme pokládali za obyčejný penzion či spíše ubytovnu, je hotel. Vaří tu pro hosty večeři. Nic pro nás, jsme horalové, tvrdí muži zvyklí si vařit pod širákem. Auto máme plné jídla. Stejně na hotelové jídlo nemáme - to je ten pravý důvod. Alespoň se dozvídáme, že snídaně je v ceně ubytování. A nádavkem někde paní domácí vyndává jednoplotýnkový vařič. Vaříme si večeři - těstoviny, pesto, česnek. Ten voní po celém penzionu, jistě z nás mají všichni radost.

Radíme se co dál. Zítra se chystáme na Eiterjord. Cítíme, že teď to konečně bude ono, jistě natáhly velké ryby. Na okno však buší déšť. Prší celou noc. Ráno se jedeme podívat na vodu. Řeka je kalná, zvednutá o jeden metr. Zkoušíme chvíli chytat. Stále prší a fouká vítr. Kolem vody se pohybují další zoufalci. Je to však jasné, nemá to cenu. Vracíme se na Strand, balíme věci. Jeden muškař hlásí velkého lososa, po několikaminutovém boji se však ryba vypíná. Jsme najednou rozhodnuti to ještě nevzdat, tak se ještě se vracíme na velkou, slavnou tůň na Eiterjordu. Po hladině začínají plavat větve, voda dál stoupá. To je konec. Pro tuto sezonu určitě. Loučíme se s rybáři z kempu, Geirem a dalšími a nabíráme směr Saltstraumen. Ještě se stavujeme v horách, podnikáme malou túru, protože přestává pršet. A pak přišla jediná opravdová kaňka. Černá. Na střeše auta nacházím svoji trubičkovou mušku. Co tam sakra dělá? Proč tam leží? A začíná mi to docházet. Ležela vedle navijáku. Naviják tam není, což znamená... je ztracen, pryč. Vracíme se, zkoušíme ho hledat. Nikde. Není to sice žádná katastrofa, ale taková vlastní blbost zrovna nepotěší.

Co říci závěrem? Žádnou díru do světa jsme neudělali, ale ostudu snad také ne. Máme na kontě dva mořské pstruhy 50 cm a 1,2 kg a několik mezi 0,5 - 0,7 kg. Viděli jsme pár nádherných kousků a kolem mušek se nám motaly ryby opravdu pěkné, snad i lososi. Poznali jsme pro nás nové taktiky muškaření, nové způsoby házení, jinou strategii lovu i zdolávání. Odnášíme si další impulsy pro muškaření. My se vrátíme!

A na konec poděkování. Chtěl bych poděkovat Lubbemu Ferryssnovi, Geiru Kvealovi a dalším muškařům a rybářům na Biearlevě za rady a pomoc. Zároveň děkuji mému kamarádovi Ladislavovi za trpělivost, s jakou snášel mé nadávání, špatnou náladu a totální nasazení při muškaření.