Pokračování zápisků z rybářské výpravy do Francie.
P.A.: Severní část departementu Lozere byla od jižní části hodně odlišná a tvořila ji příjemná venkovská krajina, spíše vrchovina než hory, ale v každém údolí protékal větší potok nebo menší říčka. I zde byly řeky po deštích hodně nad normálem, ale oproti čistým tokům Tarnu a jeho přítokům se jednalo o toky s tmavě hnědým zabarvením. Naše mušky ochutnaly ryby v říčkách Rimeize, Chapouillet a Truyere, na kterých se nám podařilo nějaké potočáky přelstít, přestože každý z nás se na rybu hodně natrápil a ryby rozhodně nebyly trofejních velikostí. Zde je nutné podotknout, že hodně revírů v departementu Lozere má charakter pstruhového toku, ale povoleny jsou tu téměř všechny druhy rybolovu včetně ve Francii populárního chytání na červy. Navíc Francouzi mají stejně jako Češi lov v krvi a podobně jsou na tom i s dodržováním předpisů. Zabíjení ryb na úsecích No kill a nebo vraždění rybích dorostenců před námi francouzští mušketýři ani příliš neskrývali.
M.S.: O co méně bylo ryb, o to více bylo dobrého jídla a pití. Obchody jsou plné různých mlsků a specialit, takže nebylo divu, že jsme nemalou část naší výpravy trávili nakupováním. Sýry, kachní či zaječí paštičky, skvělé bujolé či bordeux a samozřejmě francouzské bagety plnily kufr Ádova „mini náklaďáku“ k prasknutí. Pravdou je, že jsme museli občas za nákupem trochu dál od kempu a někdy nás zaskočila i francouzská pracovní doba s neodmyslitelnou polední pauzou, ale i tak to byl nezapomenutelný zážitek. Co se týká cen potravin, tak je zde sice trochu dráž než u nás, ale co do kvality se ty naše vůbec nedají srovnávat. Jste-li však pozváni místním rybářem na návštěvu do obytného přívěsu tak jako my, tak je cena za pohoštění zhruba několik českých bobešů. Jak už Áda napsal, Francouzi v sobě opravdu nezapřou svou loveckou vášeň, většinou zakončenou nějakou kulinářskou lahůdkou z ulovených šupinatých, chlupatých či opeřených obětí.
P.A.: Naše rybářské pstruhometry (poměr natočených kilometrů na tachometru a naměřených ulovených pstruhometrů) byly tristní a kompenzovaly je pouze již zmíněné laskominy a malebné prostředí francouzského venkova a také neopakovatelné vázací večery s červeným vínem. Také proto jsme po několika dnech začali spřádat myšlenky na návrat k tajuplné La Loue...
M.S.: Zoufalé pokusy o ulovení ryby nás přiměly k zoufalým činům a naše následující kroky nás zavedly na břeh menší přehradní nádrže. Ještě před tím nás však déšť zahnal do místní restaurace, což bylo toho dne asi to nejpozitivnějšího, co nás potkalo. Francouzské menu o třech chodech skládajících se z uzenářsko-sýrového předkrmu, báječného ,,konárda,, a višňového koláče nás drželo přikované k restaurační židli. Pohled z okna na rybáře v pláštěnkách a rybářskými pruty ve vidličkách zakončenými líně se pohupujícími barevnými špunty na hladině nás jen utvrzoval v našem zoufalém počínání vylepšit si skóre na stojáku. Marně jsme si každý tajně přáli, aby nepřestávalo pršet a my nemuseli zpět do broďáků, protrhané mraky, vykukující slunce a pocit z toho, že budeme za zbabělce, když nezabrodíme nás stejně zahnaly do ledové vody. Jak se ukázalo po několika protaženích šňůry vodou, bylo vše zbytečné a zpráskaní jak psi jsme se vrátili zpět na základnu.
P.A.: Posledního dne v Lozere jsme se dobře najedli (viz výše popasaná konzumace majitele peří CDC), kluci se zbytečně prošli v brodácích půlkou mělkého kaprového rybníka, který byl na první pohled bez duháků a já si dal dvacet na sluníčku (což bylo večer zvoleno jako druhé nejlepší rozhodnutí dne, těsně za výběrem poledního menu). Naštěstí to nejlepší z naší týdenní výpravy po Francii jsme si schovali až na samotný konec našeho cestování, takže příště se již snad více budeme věnovat psaní o muškaření!
Truyere
Chapouillet
