Nikdy nevstupuj dvakrát do stejného dolu | CzechNymph.cz
HomeČlánkyOstatní Nikdy nevstupuj dvakrát do stejného dolu

Nikdy nevstupuj dvakrát do stejného dolu

Kategorie: Ostatní články o muškaření | Autor: Jaromír Knorre

Povídka od J. Knorreho.

Do osmé základní mu spolužáci říkali „Prtel“. Ne proto, že by tak vypadal, ale protože ráčkoval. Občas si zaklel, použil tohle slovo ze Švejka a už to bylo tady. Na gymplu tato přezdívka jeho spolužákům vypadla z paměti, ale tam měl jiné problémy.

Vzhledem k tomu, že mu přes maturitu s vyznamenáním bylo řečeno, že se nesmí hlásit na vysokou, protože nemá ten správný poměr k dělnické třídě, šel se učit strojním zámečníkem do Prokopky. Jeho poměr k dělnické třídě se nezlepšil ani poté, co se vyučil. Rozhodl se pro poslední možnost, jak se na tu vejšku dostat: šel na rok pracovat do dolů. „Já jsem horník, kdo je víc?“ pravil sám k sobě. „Dva horníci,“ zněla tenkrát známá odpověď. Po jednom roce dolování mokré skály pod povrchem matičky Země v Rudných dolech Jeseník musel na vojnu a bylo po studiích. Když se totiž vrátil z vojny, nastoupil jako kulturní referent u místní posádky. Vydržel tam měsíc, než mu bylo sděleno, že ho sice považují za schopného a inteligentního mladého muže se slibnou perspektivou, ale s těmito posudky a hlavně s tím z Uličního výboru, který teprve teď dorazil, ho přeci nemohou nechat jako civilního zaměstnance u armády, která slouží lidu a jemuž, jak jinak, vládne dělnická třída.

U Pozemních staveb jim ten posudek byl putna, protože hledali řidiče k vejtřaskám pro rozvážení stavebnin na různé stavby po Východočeském kraji. Jeho závozníkem byl zubař. Taky doktor bez titulu. Ten mu sebrali, protože zapomněl na to, že zubař má vrtat zuby a nechat otvírat hubu pacienty, ale sám tu svou vlastní by otvírat neměl. Otvíral, navíc poslouchal Svobonou Evropu a tak musel nakládat a vykládat záchodové mísy, dlaždičky, obkládačky a další stavební materiál, jehož vlastnosti měl možnost dostatečně studovat na Karlově univerzitě.

Dva úplně běžné, normalizační osudy, které se daly dohromady i mimo zaměstnání, protože je spojovala jedna jediná společná vášeň. Tou bylo rybaření. Oba muškařili na život a na smrt. Na náklaďáku měli ukrytou starou vojenskou bednu, která vypadala jako úschovna pro různé nářadí. Nebylo tomu tak, tato oprýskaná a obouchaná dřevěná bedna na zámek skrývala několik muškařských prutů, navijáků, šňůr, návazců a mušek, dva podběráky a další cajky, bez kterých se žádný obezřetný muškař neobejde.

Silnice, lemovaná loukami a lesy, táhnoucí se pomalu do kopců v zatáčkách, byla zahalena do ranního vzduchu, který se dnes místo kolínské nechal navonět podzimem. Vejtřaska zvládala i ty nejzáludnější serpentiny a spokojeně si pobrukovala, jako kdyby nebyla vůbec naložena tím vším harampádím, které vezli doktorově tetě na chatu. Motor burácel při řazení rychlostí a vypořádával se s obtížnostmi terénu, jako kdyby za volantem seděl sám Yves Montand ve Mzdě strachu.

Najednou se motor sám od sebe zastavil a vypnul. Dál to nešlo, před nimi se naskytl obraz zkázy a dopuštění. Obrovský náklaďák převrácený na stranu, nějaké strašně dlouhé betonové trámy rozházené bez ladu a skladu po stráni pod silnicí. Na okraji louky stáli dva muži a škrabali se bezradně na hlavě.

Prtel s doktorem vystoupili a otázali se: „Pánové, co se to tu stalo?“
Vlastně se ptát nemuseli – ty trámy v trávě napověděly všechno. Řidič pravděpodobně nezvládl zatáčku a náklad svou vlastní vahou převrátil automobil.
"A co s tím chcete jako udělat?“ zněl další dotaz.
Jeden z mužů, stále se škrábajíc na hlavě, se ozval.
„Co já vím, já jsem zubař,“ pronesl. Další osud normalizace.
„Vítejte v kruhu vyvolených, já taky,“ odvětil náš doktor.
„Asi budeme muset zavolat pomoc,“ navrhl konečně něco konkrétního řidič náklaďáku s trámy. Projet se nedalo a vracet se nemělo cenu.
„Jenom žádný policajty, jedeme na černo,“ připomněl se Prtel.

Rozhodli se, že se vrátí po silnici, odkud přijely trámy, prý tam byla hospoda. A kde je hospoda, tam se nachází pomoc, to je známá lidová moudrost. Nebo alespoň tam bude někdo, kdo někoho zná, nebo ví, kdo by mohl pomoci. Tak to bývalo tenkrát, když ještě nikomu na zadku nevisel žádný mobil.

Byla sobota a v hospodě sedělo několik domorodých mužů a spokojeně čekali, až se doma přežene tajfun uklízení, natřásání peřin a leštění klik u dveří. Tenkrát se tihle chudáci dokonce obešli i bez sobotního nakupování v supermarketech, zkrátka žádné supermarkety nebyly. Nač taky, nebylo co nakupovat…

A zatímco řidič vybouraného náklaďáku odešel s jedním z domorodců ke kamarádovi, který měl doma dokonce telefon, objednali si oba doktoři a Prtel místní desítku a dali se do řeči s ostatními. To neměli dělat, to byl začátek zkázy, protože tento nevinný rozhovor měl mít, jak se později ukázalo, fatální následky. Ale tak tomu už bývalo i v řeckých tragediích, že z malé, nenápadné příčiny se zčista jasna souhrou náhod vyvine obrovská věc, která pak zamotá osudy mnoha lidí.

Vesnicí protékala Orlice Divoká, tehdy plná pstruhů, lipanů, proudníků, okounů a mníků. A takové pozvání, jít si zachytat, nemohli, co to povídám, nesměli tito zanícenci odmítnout. A tak zpět k vejtřasce, rozbalit rybářské náčiní, navázat mouchy a nechat přebytečného doktora zubaře deponovat v hospodě zakoupené lahváče v chladném proudu Orlice.

Mezitím, co naši kamarádi spokojeně zkoušeli střídavě suchou mušku - nejlépe účinkovali chrostíci anebo nějakou tu nymfu - tady byl zase favoritem Goldkopf v provedení rudořitka a zcela zapomněli nějaké rozházené trámy po stráni, došlo ke zmíněnému zvratu událostí, protože na silnici se odehrála další nehoda. Nějaký komunistický papaláš se se svým dovezeným Oplem Kapitánem v plné rychlosti narval do odstavené vejtřasky. Tušíte to, cítíte tu tragedii? Kdepak podzimem navoněný vzduch. Krvelačným voláním po odplatě, touze po tom, někomu to ukázat a dát mu pořádně zabrat.

Nějaký major z nedaleké posádky a ještě k tomu politruk a člen nějakého krajského výboru nebo čeho té tehdy všemocné komunistické strany. Takový ten nadevše potřebný člověk, který říkal Vytnam místo Vietnam a který svým podřízeným vojákům pokaždé, když vyrobili nějaký průser, nastartoval kázání s hlubokým ideologickým podtextem. Přičemž nikdy nezapomněl připomenout, že zatímco oni se tu flákají na úkor dělnické třídy, která je vyživuje, v Indii hladovějí děti. Kupodivu si vozil prodloužená záda v takové kapitalistické vymoženosti jako byl Opel Kapitán. Ale příbuzní byli už tenkrát příbuzní. Hlavně, když žili v Západním Německu.

Navíc, pokud se něco semele, tak všechno najednou a začnou působit ty nejhorší a nejtvrdší okolnosti, to jsme se už dočetli ve zmíněném Švejkovi. To auto bylo k zahození. Prtel se sice dozvěděl od svého kamaráda ze Svazarmu, že major již nastupoval do auta ožralý jako Dán, ale dokažte mu to, když jste ke všemu tomu taková nespolehlivá, s dělnickou třídou opovrhující existence.

Abych nebyl jako ten Švejk: když si Prtel odseděl svůj vyfasovaný kriminál, nechtěli ho už ani ty Pozemní stavby k vejtřasce. Zato v Rudných dolech Jeseník pracovali všichni ti, kteří přežili Jáchymov. Razili tu štoly pro rudu, která byla k ničemu, protože jak se později ukázalo, žádný kov se z ní získat nedal. Prtel tam byl přijat jako střelmistr, mohl uplatnit svou zkušenost z minulého pobytu pod povrchem. Vlastně mezi všemi těmi holiči, kuchaři, bankovními úředníky, ale i kriminálníky, mohl vykázat alepoň nějakou tu kvalifikaci. Ocitl se tam tedy podruhé, ačkoliv, viz nahoře – nikdy nevstupuj dvakrát…

No a co, muškař je přece odolnější než plastik, ten nezajde ani 130 metrů pod zemí. A tak Prtel halt muškaří dodnes pod Králickým Sněžníkem, kde říčka Morava připomíná alpský potok a oplývá zdatnými pstruhy a siveny v tůňkách pod převislými vrbami a kde jsou pod kameny larvy pošvatek velké jako dvoukoruny a je tam tolik potěru mníků, že se s ním pstruzi i siveni nacpávají břicha k prasknutí. A pokud ještě nezemřel, tak si jako důchodce užívá i ostatní moravské pstruhové vody.

Odeslat e-mail Zavřít
 
E-mail
Předmět
Zpráva