Jak Jaromír k lurám přišel (aneb muškaření na Madeiře) | CzechNymph.cz
HomeČlánkyRevíryJak Jaromír k lurám přišel (aneb muškaření na Madeiře)

Jak Jaromír k lurám přišel (aneb muškaření na Madeiře)

Kategorie: Muškařské revíry | Autor: Jaromír Knorre

Muškaření na ostrově květin aneb zajímavé informace o muškaření na Madeiře.

Madeira

Váha pro zavazadla na frankfurtském letišti na check in counter se zastavila u nějakých 23 kil a slečna od letecké společnosti Condor mi vypočitala, kolik musím zaplatit za překročení limitu pro váhu zavazadla.

Zásadně cestuji za rybařinou tak, abych byl vybaven pro všechny alternativy. Všeobecně je například známo, že na Orlici žádní žraloci nejsou, ale co kdyby se nějaký ten žralok objevil? Pokud tedy jedu na pár dní na Orlici, vleču s sebou i cajky pro tuto možnost.

A to jsem tentokrát vzal jen to nejnutnější. Dokonce jsem vynechal holicí strojek – každý ví, kolik mušek, nebo která ta cívka se za tuto váhu dá přibalit. Každému, kdo obdivoval mé rostoucí strnisko jsem pak vysvětloval, že jsem doma holení zapomněl.

Nezbylo mi nic jiného, než se slečně zdvořile poděkovat a slíbit, že všechno napravím. Odešel jsem na toaletu, vybalil kufr a začal na sebe navlékat spodní trička, spoďáry, tři košile a dva svetry. Několik drobností jsem vzal do igelitky jako příruční zavazadlo. A vida – kufr měl pod 20 kg a já mohl nerušeně, sice splavený potem a lehce dýchavičný, nastoupit k letu na Madeiru.

Madeira - moře

Na ostrov květin, jak se říká, kam se lidé jezdí pokochat krásou nespoutané přírody, mnoha památek, které obdivují důchodci a hlavně vandrovníci. O tom, že se na Madeiře obklopené Atlantikem dá rybařit na potocích a přitom muškařit na pstruhy, jsem se dozvěděl od mého kamaráda, který odtud pochází.

květina z Madeiry

Ani moře nenechalo spát mou ctižádost. Chtěl jsem si vyzkoušet, jak a na které mušky reagují mořské ryby. Ať z mola nebo ze člunu. Bohužel se mi nepodařilo pronajmout si žádný člun. V přístavu, kam jsem po přistání, zapůjčení auta a ubytování ihned zamířil, jsem zjistil smutný fakt, že se na moře dá vyjet pouze na Big Game Fishing. Ale muškařit? Všichni majitelé člunů a naháněči pro tento druh „sportu“ nebo pro Whale and Dolphins Watching kroutili hlavou a o takové pitomosti nechtěli ani slyšet.

Big Game Fishing – papa Hemingway mi to promine – přímo nenávidím, protože pro mne to není rybařina, i když na Madeiře platí přísně uplatňované pravidlo catch and release.

Domácí v mém penziónu mne nabádal, abych přinesl rybu domů, protože mi ji chtěl v kuchyni upravit a naservírovat k večeři. Začal jsem v ospalém místě zvaném Ribeira da Brava. Z mola, které zasahovalo celkem dost hluboko do moře, jsem nahazaval svou muškařinu. Neměl jsem ponětí, jak na to a tak jsem začal potápivou šňůrou se silným návazcem. Vyzkoušel jsem asi dvacet různých streamrů, mušek a všeho možného a neměl jsem ani záběr.

rybaření na jezeře rybaření na jezeře

Potápivá šňůra se opravdu rychle potápěla a jak byla pod vodou, vlny ji vláčely sem a tam natolik, že bych stejně žádný záběr necítil. Vyměnil jsem ji za plovoucí, nastal nový den a zase nic. Až někdy pozdě odpoledne jsem měl něco na háku. Táhnul jsem a táhnul a vytáhl návazec se třemi lurami.

Aha, to bude stejné jako na Poličce, pomyslel jsem si. Další den jsem převázal na lury, které jsem navíc zatížil závažím, aby se dostaly rychle pod hladinu. Voda byla čistá a průhledná, pod sebou jsem viděl hejna ryb, která táhla velkou rychlostí sem a tam. Nahazoval jsem cíleně před hejno, nechal pomalu potápět návnadu a když byly ryby na dosah, popotahoval jsem a zastavoval. Jako na pstruhy na Poličce.

Účinek byl ohromující. Záběr za záběrem, ryba za rybou. Avšak jejich velikost neuspokojovala ani mne a ani domácímu by se asi nechtělo, párat se s takovými mrňousy. Samé rybky kolem 10ti, nejvýš 14ti cm. Placky, které vypadaly tak trochu jako karas, okoun a cejn dohromady a jejich hřbetní ploutev byla vybavena ostrými bodci. O jeden jsem si při odháčkování rozpáral prst do krve. Fotku jse udělat nemohl – byl jsem sám a každý pokus, vyfotit rybu vedle prutu s navijákem, ztroskotal na úžasné pohyblivosti těchto tvorů. Než se mi podařilo vybalit a nastavit foťák, rybka si to doskákala o mnoho metrů dál a z dosahu navijáku, prutu a dokonce i objektivu. Rybu zabít jen pro jednu jedinou fotku bych nepřenesl přes srdce, tak jsem všechny opatrně pouštěl zpět do moře.

Madeira - potok

Další den jsem udělal kompromis. Pozoroval jsem domorodé kolegy, kteří rybaří bez prutu jen tak se strunou navinutou na cívce. Vzal jsem tedy návazec pro streamry „extra fast sinking“ a prodloužil ho na šest metrů silnou strunou. Jako návnadu jsem použil kousek darované garnely.

Záběr na sebe nenechal dlouho čekat. Uhodilo mi to do klacku, vedle stojící kolega mne před tím varoval, že když zabere jedna z těch velkých ryb, které se tam čas od času pod námi objevily, že mne to stáhne i s tím mým lehkým prutem do moře. Nestáhlo, jen že se šňůra začala rychle odvíjet, prut byl prohnutý jako luk, cívka řinčela a když jsem byl včetně 100-metrového backingu skoro na konci a měl spálené prsty, začal jsem brzdit, byl konec. Udělalo to péng a bylo po řinčení. Streamer leader extra fast sinking to nevydržel a přetrhl se.

Tohle není muškaření, pomyslel jsem si a zamířil zpátky do přístavu ve Funchal a měl štěstí. Narazil jsem na ochotného Richarda, který si se mnou domluvil na jednodenní ve vnitrozemí. Normálně stojí jeden den 90,- EUR včetně jeepa a barbecu. Jeep byl v opravě, barbecu mne nevábilo, tak jsme se domluvili na sendvičích s mým autem za 50,-.

Madeira je rájem vegetariánů, protože tam na polích roste včechno – od ovoce po zeleninu, banány, cukrovou třtinu, květiny a avokados a já nevím co ještě. Tato pole potřebují v létě vláhu a jsou zavodňována uměle vytvořenými potoky, kterým domácí říkají ribeiras.

Muškaření a chytání pstruhů se na Madeiře vůbec nenosí. Všichni loví v Alantiku, proto stojí měsíční povolenka EUR 1,90 a stačí pas nebo občanka. Míra pro pstruha je 18 cm, kapr a jiná bílá ryba 20 cm.

Lovit se smí i na umělých nebo přírodních nádržích. Na jedné takové jsme začali a asi tak hodina rybaření skončila Poborský proti Figo 5 : 0. Intermediate šňůra, návazec se dvěmi lurami, jako na Poličce.

Madeira - skály v moři

Přemístili jsme se na jeden z ribeiras. Většinou se jedná o kaskádově vybudované potoky, které musí překonat velké výškové rozdíly. Z toho vznikají pod vodopády někdy do dvou metrů hluboké tůně, až zase přijdou mělká místa, připomínající naše říčky jako je Orlice nebo Úpa. Tam se za kameny schovávají duháci a někdy i sem tam nejaký ten potočák do těch 18ti cm. Zato v tůních se nacházejí kusy kolem 30ti až 40ti cm. Nejsou vidět, je to muškaření na náhodu, nebo tušení, kde by se mohli skrývat. Trčí většinou pod převislými balvany, nebo v zákoutích, odkud pak stoupají za potravou, kterou jim nechá připlavat proud.

Madeira - potok

Nemám ponětí, čím se tam v tuto dobu živí. Byl týden před Vánocemi, neviděl jsem žádný hmyz, pod kameny nebyly žádné nymfy. Ale ryby tam byly. Z těch velkých to zase skončilo 4 : 1 pro Poborského, ty malé jsme nepočítali. Museli jsme skončit, protože začalo hrozně pršet.

Ribeiras a přírodní jezera se schovávají za bujnou vegetací. Většinou nejsou vidět, pouze je slyšet zurčení vody a člověk tuší, tady v blízkosti je rychle tekoucí potok. Jsou umístěny většinou vysoko v horách a těžko přístupné. To nejkrásnější jezero Ribeira Funda je dosažitelné pouze přes 480 schodů. Bez auta a bez výtahu.

Madeira - potok

V tomto ročním období tady často prší a nejlepší muškařina je podle Richarda na jaře: duben – květen. V létě se na Madeiru, jako ostatně i jinam za sluncem a mořem nedá jezdit. Ostrov je plný hlučných, stále remcajících a náročných turistů ověšenými digitálními fotoaparáty a camcordery a všude je mnohem dráž než by to peněženka muškaře snesla.

Doprovod průvodce se na jeden, dva dny se vyplatí. Bez něj muškařskou vodu nenajdete a jejich popis nestojí v žádném průvodci. Mimochodem nikdy s sebou neberte svou nejdražší. Nemusíte stále poslouchat „nechoď tam, uklouzneš, spadneš do vody, spadne ti něco na hlavu, zabloudíš, je to nebezpečné, roztrhneš si košili, máš to zapotřebí?“

Měl jsem to zapotřebí, bylo to nebezpečné, uklouzl jsem, spadl jsem do vody, nic mi na hlavu nespadlo, roztrhnul jsem si košili, ale stálo to za to. Byl jsem však rád, že mám někoho s sebou. I když by to na podruhé, napotřetí byl jenom muškařící kamarád jako doprovod a dohled. Aby eventuelně pomohl. Sám bych v této přírodě, připomínající džungli, kde nepotkáte živáčka – nejspíš volně pobíhající kozy, byl ztracený.

Na závěr našeho vydařeného dne jsem pozval Richarda na jídlo. Vymínil jsem si, že se stavíme na cestě v nějaké typické restauraci bez turistů, kde se podávají místní mořské speciality. Načemž mne Richard zavedl do malé hospůdky ke svým známým ve vesničce Casical. Velké zdravení, potřásání rukou a objímání. Byl jsem přece amigo Richarda, tím jsem se stal automaticky amigo jeho amigos a musel vypravovat, odkud jsem, co jsem, jak dlouho zůstanu a pod.

Madeira - kozy

Oni si mysleli, ostatně jako všichni předtím, že jsem Němec. Vyváděl jsem je z omylu a vysvětloval, že jsem z Republica Cecha. Všichni věděli o existenci této republiky, ale nikdo netušil, kde vůbec leží. Tak jsem si pomohl tím Poborským. Kupodivu jsem už nemusel líčit, že Republica Cecha neleží ani na Balkánu, nebo nehraničí s Transanií nebo dokonce s Ukrajinou. Poborský a Nedvěd stačili, abych přestal být Aleman, nýbrž se stal Cecho.

Madeira - domeček

Abych došel k závěru: Richardo objednal po předkrmu, čímž byly na pánvičce v olivovém oleji pečené mušle s česnekem a zalité vínem pro svého amigo místní specialitu, která se podává jen na Madeiře. Tvrdil, že to je ryba, nazývana „kaštaněta“, jako španělské kastaněty. Jenom nevím, jak se to portugalsky píše, jídelníček tam nikdo nepotřebuje.

Na talíři se mi objevilo šest na grilu upečených asi tak 12ti centimetrových placek, které vypadaly tak trochu jako karas, okoun a cejn dohromady a jejich hřbetní ploutve byly vybavené ostrými bodci. Pohladil jsem mimoděk svůj poraněný prst a zkoumal, zda některé z nich netrčí z huby jedna z mých lur. Žádnou jsem nenašel ani na dalším talíři, který jsem přiobjednal, tolik jsem si pochutnal. Ale prosím Vás všechny, mému bývalému domácímu v penziónu Mira Sol ve Funchalu, panu Joao Horta, to na mne neprozraďte!

Odeslat e-mail Zavřít
 
E-mail
Předmět
Zpráva