Už je to skoro tři týdny, co jsme se s českým reprezentačním týmem vrátili ze 40. MS v muškaření, které se tento rok konalo ve Finsku. Rád bych se v krátkosti za uplynulým MS mýma očima ohlédl a shrnul tak mé zážitky a pocity z tohoto mistrovství.
Přípravy na toto MS začaly již na jaře, kdy jsme všichni zjišťovali, kde, jak a na co budeme chytat. Každý s nás sehnal nějaké informace, o které jsme se dělili v naší společné facebookové skupině. Já jsem se chtěl předem co nejlépe připravit a soustředil se hlavně na lov sleďů, na které jsme tamní síhy přejmenovali. Vyhodnotil jsem, že budu muset zainvestovat a pořídit všechny možné šňůry v AFMTA 4 a k tomu samozřejmě nějaký náhradní prut, stejně jako prut AFTMA 4 v 10 stopách na velkou řeku (ten jsem totiž ve výbavě ještě neměl). Nezbytné bylo také vybavit se všemi možnými háčky, tungsteny, fluorocarbony, atp. S vybavením mi velice pomohly a vyšly maximálně vstříc firmy HANÁK COMPETITION a CZECH NYMPH. Dohromady jsem kromě té vazačské bižuterie pořídil asi 2 kilometry nových hanáckých fluorocarbonů, 5 nových šňůr a vypůjčil si od Hanáků dva pruty (Superb XP 490 a 4100). Pak přede mnou zůstal už jen poslední „problém“, kam to všechno nacpat?! S tím mi pomohl Igor Slavík spolupracující s firmou AZUB, která v ČR zastupuje německou firmu Ortlieb. Právě od firmy Ortlieb jsem si totiž vyhlédl velice lehké, vodotěsné, pojízdné zavazadlo s objemem 140 l, do kterého jsem nacpal vše, co bylo potřeba, včetně osmi prutů. Dva dny před odletem jsem měl zabaleno a v klidu vyčkával na den „D“.
Vyrazili jsme z pražského letiště Václava Havla ve čtvrtek 5. 8. 2021 v následující závodní sestavě: Tomáš „Ogar“ Adam, František „Koubič“ Kouba, David „Datel“ Chlumský, já a náš náhradník Tomáš „Bloncka“ Langer. Záměrně vás chci seznámit s přezdívkami kluků, protože je nejen v tomto článku používám. Trenérem a vedoucím výpravy byl Tonda Pešek a Jirka „Pejchy“ Pejchar zastal roli manažera týmu. První let mířil do finských Helsinek, kde jsme poobědvali a za chvíli už seděli ve „vrtuláku“ letícím do Kuusama. Toto patnáctitisícové město se nachází nedaleko polárního kruhu a taky ruských hranic. Krajina je kompletně zalesněná a skoro na každém kroku tu teče nějaký potok či řeka spojující nesčetnou síť jezer. Už z letadla nám bylo jasné, proč se právě Finsku říká „Země tisíce jezer“. Z letiště jsme si to namířili na krátkou zastávku do obchodu a následně na naše ubytování u jezera. Po vybalení věcí jsme už seděli u ohně a pekli finské parodie na buřty a klobásy, což jsme museli jak se patří řádně zapít místním „pivem s medvědem“ (Karhu) a nějakou tou českou slivovicí. Myslím, že se zahajovací večírek velmi vydařil!
Od prvního dne jsme s „mlaďochy“ zavedli takový rituál. Ranní koupačku v jezeře u chaty, které nepatřilo k těm nejteplejším. Já se totiž studenou sprchou nebo koupelí v rybníku snažím už tři roky začínat každý den a musím říct, že se mi rýmičky a podobné nešvary dlouho vyhýbají/ly. Člověk se hned po ránu pěkně probere, prokrví tělo a mozek začne pracovat. Po snídani jel Tonda s Jirkou pro povolenky a zjistit nějaké informace od vrchního pořadatele závodu, od Ilky. Po jejich návratu jsme vyrazili na ryby. První den tréninku jsme strávili na řece Kuusinkijoki nedaleko naší chalupy. Jednalo se o spojku dvou jezer, několik kilometrů nad závodním úsekem. Všichni jsme se hned po příjezdu natěšení do vody rychle převlékli a rozprchli se po řece. Já jsem zůstal s Blonckou nad mostem nedaleko našich aut. Pro první trénink jsme zvolili rozlehlou pláň. Co kdybychom právě na takové museli chytat v závodě! Oba dva jsme nasadili jako první metodu mušku splávek. Já jsem po chvíli chytil na sucho prvního lipana a promeškal další dva razantní záběry od menších lipanů. Vypadalo to vcelku slibně. Ano, jen vypadalo… Další dvě hodiny jsme totiž o lipana nezavadili a chytali samé plotice a okouny. Ti se ale nehodnotili, stejně jako se během závodu nehodnotil potočák. Jedinou hodnotitelnou rybou na řece tak byl lipan, a to větší než 25 cm. Proto jsme to se splávkem zabalili, vzali nymfy a vydali se níže po proudu za klukama. Když jsme lezli do vody, viděl Bloncka hned u břehu stát dvě štiky. A co myslíte, v pomalém ale na oko hezkém proudu nad nimi jsme nechytili ani rybu! Hned bylo jasné, kde musíme hledat ryby. A to v mělké nebo rychlé vodě. A to se záhy potvrdilo. Postupně jsme začali tahat lipany. Nejdříve menší, pak i ty větší. Ti větší totiž nestáli v úplných mělčinách, ale preferovali trochu hlubší a zároveň rychlejší vodu. Rychlejší voda pro ně totiž byla tou nejlepší ochranou před nenažranými štikami.
Nejdříve jsem chytal na oranžtágy a bažantíky, které mám prostě nejradši. Fungovaly, ale vyzkoušet jsem toho musel víc. Postupně jsem tedy jednu z mušek vyměnil za žížalu a nad ní pověsil oblíbeného mrkváče s tmavou hlavohrudí – to je strakonický oranžový blešivec, kterého mají lipani moc rádi. Tato kombinace se mi jevila jako tou nejlepší. Čím déle jsem chytal, tím více přicházelo záběrů a já si začínal být stále jistější v kramflecích. Bylo mi jasné, že v závodě bude hrát velkou roli místo. Lipanům se totiž nelíbí úplně všude. Že ale místo bude hrát až tak velkou roli, tak o tom se mi ani nezdálo. Po prvním tréninku jsme během večeře rozebírali, co komu a jak fungovalo a začali tak přemýšlet o taktice, kterou uplatníme v závodě. Skoro o všechno jídlo se tu během našeho zájezdu staral Pejchy, který ho uměl nejenom skvěle nakoupit, ale dokonce i uvařit. To nám šetřilo spoustu času, který jsme tak mohli věnovat večernímu vázání.
Druhý tréninkový den jsme jeli opět na řeku. Zase na Kuusinkijoki, ale tentokrát pod závodní úsek, abychom si to osahali i tam v trochu jiných podmínkách a hlavně v jiném průtoku. Po krátké procházce lesem jsme dorazili k mohutné řece. Nebyla ani tak hluboká, ale její rychlost a síla byla znát na první pohled. Opět jsem točil ty samé mušky jako předešlý den a nakonec skončil u ženylkové žížaly a blešivce. Od začátku jsme chytali spoustu ryb. Viděl jsem na Bloncku a Ogara, kteří chytali rybu za rybou. Nejvíce lipanů mělo kolem 30 centimetrů. Nějací byli menší, nějací větší – ti největší měli kolem 40 cm. Lipani tu mají větší sílu a energii než u nás a zdolávání připomíná spíše boj s potočákem. Těch tu mimo jiné moc není, ale sem tam se nějaký chytil. Místní se právě snaží o znovunavrácení potočáků do těchto vod. A právě proto nebyl potočák při závodě hodnotitelnou rybou. Nad námi celou dobu chytali Slováci, které jsme po nějaké době na jejich místě vystřídali. Kluci tu chytali celé dopoledne a už byl čas na oběd, tak nám místo uvolnili. I po nich jsme tu s Blonckou nachytali dost ryb. Už to nebylo tak jednoduché jako dole, ale stále moc pěkné chytání. Přišlo mi, že zdejší lipany není třeba nějak extra přesvědčovat. Co vidí, to sežerou. Trochu těžší už bylo je najít, protože nebyli všude. Hlavně nebyli v těch místech, na které jsme zvyklí. Preferovali hlavně klidnější vodu mezi dvěma proudy s hloubkou kolem 50 – 100 cm. Prochytával jsem i hlubší a širší proudy, ale v nich byli lipani na řídko. Drželi se prostě při sobě v místech, která jim nejvíce vyhovovala. Opět jsme si potvrdili, že mušky na které chytáme jsou funkční a že není třeba nic moc vymýšlet. Rozhodující bude los, který pro nás bude bohužel neúprosný.
Večer jsme ještě skočili s Davidem a Blonckou na loďku na jezero pod chatou. Byla to vlastně taková vyrovnávací nádrž na řece Kuusinkijoki, hned nad závodním úsekem, podél kterého jsme často jezdili na ryby a byli se tam několikrát podívat. Doufali jsme, že tu chytíme nějakého toto síha. Prý jich tu moc nežije, ale nějaký snad ano. Hned na první nához ještě z mola přichází záběr. A já si říkám, že ty moje mušky jsou fakt kouzelné a budou zřejmě síhům chutnat. Ani prd, je to okounek! Ale přece potěšil. Na jezeře jsme s klukama strávili asi dvě nebo tři hodiny a když zrovna nefoukalo, tak jsme tahali plotice a okouny. Spousty plotic a okounů. Kdyby se počítali, určitě bychom celé mistrovství vyhráli 😊!
Před námi jsou dva dny tréninku na jezeře u Ilky. Už se těch síhů nemůžeme dočkat!
