Rozhovor s dvojnásobným mistrem světa 2006 Tondou Peškem

MOL: Kolikátý rozhovor po MS právě děláš?
AP: Pátej, šestej? Do televize, do rádia a něco bylo do novin…

MOL: Jaký je to pocit být mistrem světa?
AP: Pocity… skvělý samozřejmě, jaký jiný by člověk mohl mít. Nezapomenutelný zážitky těsně po závodech, kdy ti celý svět „klečí“ u nohou a uznává tě jako mistra světa. To je něco, co si tady doma člověk neužije. Světoví závodníci uznávají, že člověk něco umí, tady je to trošku pokrytecký.

MOL: Proč si myslíš, že v České republice se takovýto úspěch neuznává?
AP: Mám takový pocit, že to pramení z té společnosti, která tady je. Tady se obecně neumí uznávat fakt, že někdo něco umí. Pořád je tady takovej lump více ceněnej než ten, kdo něco umí.

MOL: Co je hlavním důvodem toho, že se v Portugalsku stal mistrem světa Tonda Pešek a ne někdo jiný?
AP: Důvody… V první řadě je důležitá vnitřní síla, která se ve mně zrodila již před třemi lety. Již jsem to říkal do televize, že moment mého vyřazení (pozn. redakce: vyřazení z reprezentace) tenkrát na základě jakéhosi nedorozumění mě nakopl tak, že jsem si řekl, že to snad musím někdy dokázat. Zapřel jsem se a chystal se pečlivě a hodně dlouho dopředu. Už dobře tři čtvrtě roku dopředu jsem si zjišťoval, jak to v Portugalsku bude vypadat, co se tam bude dít, co se tam bude chytat a v jakých podmínkách. Kontaktoval jsem místní rybáře, zjišťoval jsem informace kde se dá, co se dá a myslím, že jsem se na závody dokázal dobře připravit.

MOL: Jsi tedy mnohem lepším závodníkem, než jsi byl před třemi lety?
AP: Nepochybně, jednoznačně.

 

 

MOL: Byl ještě nějaký rozdíl mezi tebou a ostatními závodníky?
AP: Toto se dá strašně těžko posoudit, protože když člověk stojí sám v řece, tak nevidí své soupeře. Ale já jsem v té smůle toho mého vyřazení měl to štěstí, že jsem zajel na poslední MS na Slovensko, kam jsem tedy nemohl jet jako závodník, a tam jsem si prohlédl úplně všechny z celého světa. A řekl bych, že z toho, co jsem tam viděl, hlavně u těch nejlepších zahraničních závodníků (Francouzů, Italů a Belgičanů), jsem si něco vzal a možná i některé věci posunul kousek dál.

MOL: Co tím myslíš konkrétně?
AP: Techniku, návazce a způsoby, jak chytat, a také jejich pohyb kolem vody. Je to trošičku jiné, než co se dělá tady.

MOL: V čem to je jiné, můžeš být ještě trochu konkrétnější?
AP: Hlavně se chytá daleko a strašně jemně. Dlouhý návazce, jemný, dlouhý pruty. Já sám mám postavenou třímetrovou dvojku a bez té dneska neumím chytat nikde a nic.

MOL: Kromě tvé zmiňované přípravy, měl jsi s muškařením v Portugalsku nějaké praktické zkušenosti?
AP: Ne, pouze dostupné informace z internetu a z přímého kontaktu s jednou osobou na místě.

 

 

MOL: Jaká byla týmová a nebo tvoje taktika na portugalské vody? Co na portugalských vodách fungovalo?
AP: My jsme celkem drželi v týmu basu, takže jsme chytali hodně podobně. V tréninku jsme si vždycky ověřili to, co jsme již trochu věděli. Hodně nám pomohli naši junioři, kteří již v Portugalsku byli. Milan Čubík nám řekl, že kobylky byly v Portugalsku hodně funkční záležitost. Je pravda, že fungovaly pouze na té nejmenší říčce, nicméně to byla pro mě klíčová záležitost toho posledního kola, kdy jsem je použil. Jinak, co se týče ostatních řek i jezer, šli jsme do tréninku s něčím, co jsme ozkoušeli, ale pořád jsme si drželi zadní vrátka, protože z vlastní zkušenosti vím, že člověk nesmí jednoznačně propadnout nějaké taktice a stoprocentně jí věřit, protože tréninkové vody jsou často jiné než ty závodní. Například na jezerech jsme natrénovali pakomáry a ukazovalo se, že by měli fungovat, ale prakticky v závodě se nepoužili ani jednou. Klíčové bylo první kolo, po kterém jsme se sešli a řekli si, jak se kde chytá. Do druhého a třetího kola jsme již šli s informací od týmového kolegy a takto získanou taktiku jsme si udrželi.

MOL: Zmínil jsi, že na nejmenší řece Cejra fungoval koník. Co ostatní závodní revíry?
AP: V prvním kole jsem šel na řeku Alvu na úsek, který byl těsně pod přehradou. Žádnou podobnou řeku u nás neznám, možná se podobá spodním tokům některých našich řek, kde jsou keře až do vody a těsně nad ní a stromy rostou téměř z vody. Řeka byla hluboká dva až tři metry, ale přitom křišťálově čistá a studená. Tam byla informace, že tato řeka bude vyloženě na sucho, čehož jsem využil, protože když se chytá na sucho, tak to celkem umím. Zde jsem chytal na devadesátdevět procent na sucho a dostal jsem 6 ryb, což bylo druhé místo za Angličanem, který jich udělal sedm. Suchá muška zde byla klíčová. Postupem času to však opadalo, protože ryby začaly být trochu opatrný, a chytání se trochu komplikovalo.

 

 

Co se týče té největší řeky (pozn. redakce: Mondego), tak zde místní vodárenská firma mistrovství sabotovala a s úderem gongu závodu otevřela stavidla a do řeky pustila tolik vody, že domácí říkali, že takovou vodu tam vůbec neznají. Zde to byl boj o chycení jedné ryby. Sem jsem šel ve čtvrtém kole a zjistil jsem si, že zde v prvním kole chytil Japonec jednu rybu a pak už nikdo nic. Takže první, co jsem udělal, bylo zkontaktování rozhodčího, aby mi alespoň zhruba ukázal, kde se ryba chytila, protože jsem si řikal: „Jedna tam je!“ Šlo o to pochytat pečlivě plochu zhruba 10x10 metrů. Já mám jakýsi „dar“, že přede mnou ryby sbírají. No a tady jsem vstoupil do řeky a deset metrů přede mnou za kamenem sebral pstruh. Bylo to mezi kamenem a křovím, kde byl asi jeden metr volného místa, musel jsem si pečlivě nabrodit a ve vzduchu vyměřit, zda to tam padne, protože to všechno byly ryby na jeden hod. Na žádné z těchto řek neexistovalo na rybu hodit dvakrát, všechno to muselo být na první hod. Jakmile muška padla špatně nebo zabrázdila, tak ryba nenávratně zmizela a už ji nikdo neviděl.

MOL: Na jezerech vám tedy pakomáři nefungovali, na co jste tedy ryby dostávali?
AP: No tady v prvním kole Pavel Macháň, to je jezerní specialista, vyzkoušel Sparklery a ono to fungovalo, takže tím nám chytání strašně ulehčil. Já jsem tam šel v druhým kole již s touto zprávou a chytal na dva Sparklery. Po první půlhodince přišla první ryba, za další půlhodinu druhá. Pak přišla určitá pauza, tak jsem toho na přívěsu sundal a chytal jenom s jednou muškou a vždycky po půl nebo třičtvrtě hodince ta ryba přišla. Voda v jezeře byla tak čistá, že každá muška navíc byla podle mě na škodu.

MOL: Chytáš na lehké nářadí. Můžeš nám prozradit, s jakým vybavením jsi chytal na portugalských řekách?
AP: Třímetrová dvojka, dvojka šňůra, šestimetrový návazec, takže mi muškařská šnůra sotva leze z navijáku. Jinak při chytání na sucho dvapětasedmdesátka na čtyřku a měli jsme od Milana Čubíka „clearky" šnůry, který se osvědčily a výborně se s nima chytá. Na větší řeku jsem měl připravenou pětku prut pro těžší nymfování a šestku na streamera. Při té velké vodě mi dal streamer další rybu, což mi vyneslo první místo v sektoru.

MOL: Můžeš ještě blíže vysvětlit, jak se chytalo na suché „clearky“? Myslím, že to zatím není v Čechách běžná záležitost…
AP: Určitě je to velmi příjemná šňůra, já mám pocit, že ona se lehce zanoří pod vodní film, takže to není úplně taková regulerně suchá šňůra, která plave na hladině. Tato šňůra se krásně „schová“ do vody, takže pro začínajícího muškaře by mohl být problém se vůbec orientovat, kde má nahozeno, protože pokud člověk není schopen vnímat malou mušku, která plave na hladině, tak tato šňůra mu polohu mušky vůbec nenapoví.

 

 

MOL: Chytáš s podobnou délkou návazců (6 - 7 metrů) i na domácích vodách?
AP: Úplně stejně, já mám vlastně stejný návazec na jakékoliv chytání na nymfu. Svazovaná záležitost, myslím, že každý do toho dává trochu toho svého, jak mu to vyhovuje. Pravda je, že jsem se s tím učil rok, rok a půl chytat. Jednu sezónu jsem tomu obětoval, prostě jsem se v návazci motal a bylo to hrozný. Šel jsem do závodů a věděl jsem, že to bude tragédie, nicméně jsem tuto strastiplnou cestu absolvoval a dneska už neumím nahodit s normální šňůrou při nymfování.

MOL: Stal jsi se mistrem světa, dalo by se na tvém výkonu v Portugalsku ještě něco vylepšit?
AP: V Portugalsku celkem všechno klaplo, zvláště když to srovnám s mým posledním mistrovstvím světa ve Španělsku, kde jsem byl po třech kolech také první a pak jsem udělal určité chyby. Určitě jsem na to myslel, abych podobné věci nezopakoval, protože i tady jsem v průběžném pořadí vedl a i zde jsem šel na místo, kde se v předchozích kolech nic nechytlo. Ale nyní jsem si věřil, že zde musím alespoň jednu rybu „vyšťárat“. Co se týče dalšího zlepšení, nevím. Teď mám takový pocit, že jsem na určité úrovni, a nedokážu si představit, kam bych to mohl táhnout dál. Možná, že bych zlepšil nějaké vybavení, opravdu nevím. Třeba opět potřebuji něco nového vidět a posunout to zase o něco dál. Momentálně mě nic nenapadá.

MOL: Na veřejnosti jsi známý svoji kritikou vedení reprezentace, kvůli které jsi určitý čas nereprezentoval. Je toto již minulostí a nebo se stále jedná o aktuální záležitost?
AP: Je to pořád trochu aktuální. Samozřejmě, že to je ve mně… Tam to nebyla kritika reprezentace, to byly spíše spory úplně jiného charakteru. Já jsem tady současně vedoucím odboru MRS a my jsme se tenkrát snažili prosadit některé věci, které jsou dneska stoprocentně platný, což je třeba výběrový systém reprezentace a další drobnosti, týkající se závodního řádu. Ono všechno, co jsme předložili, je dneska odborem bez problému schválené a funguje, akorát v té době to bylo pro některé lidi tak bolestivé, že sáhli k těm krokům, a to mě hrozně mrzí. Řekl bych, že osmdesát procent lidí, kteří tenkrát zvedali ruku, se mi do dnešního dne omluvili.

 

 

MOL: Můžeš trochu přiblížit tu hlavní věc, která byla předmětem oného sporu?
AP: Jednalo se o výběrový systém reprezentace, kde velkou roli již dneska hraje žebříček a bodové zisky, protože toto je dostatečným obrazem výkonnosti závodníků. Potom konfrontace s nominačkami, to je již takový finální výběr, aby se lidi dokázali zkoncentrovat na pět důležitých závodů. V minulosti to takhle nebylo, protože žebříček nehrál vůbec žádnou roli a výběr byl postaven akorát na širších a užších nominačkách. Mně vždycky vadilo, že jeden víkend rozhodne o osudu člověka, který se celý rok snaží a podává nějaké výkony.

MOL: Vidíš ještě nějaké věci, které by se měly v závodní muškařině změnit?
AP: Jednoznačně se musí stanovit horní hranice počtu závodů, které se budou do žebříčku započítávat. Na jaře, kdy se jednostranně zvýšil počet bodovaných závodů do žebříčku a nestanovil žádný horní limit, se z toho stal hon za body bez regulace. Podle mě je naopak důležitý, aby závodník získal v co nejmenším počtu závodů co nejvíce bodů, ale ono se to zvrtlo opačným směrem. To není až tak ideální pro soutěže typu „svět“ a „Evropa“, protože tam se člověk musí cíleně připravit a nemá tam žádnou šestou nebo sedmou příležitost.

Jinak teď na podzimní odbor přijedou nové tváře, protože probíhaly volby v ČRS, takže za Karla Křivance snad přijede Martin Musil, ze severní Moravy přijede někdo za Mirka Málka, takže na podzim se sejdou některý noví lidi a určitě to odstartuje i novou éru.

MOL: Takže vidíš další vývoj závodního muškaření pozitivně?
AP: Určitě pozitivně. Nechci, aby se tento komentář zase obrátil proti mně, ale už jenom neúčast Karla Křivance na tomto šampionátu se podepsala na tom, že jsme byli v absolutní pohodě, všechny nás to hodně bavilo a konečný výsledek to jenom potvrdil.

MOL: Letos jsi dosáhl absolutního maxima. Jaké jsou tvé další závodnické ambice? Bude tě ještě závodění bavit?
AP: Určitě mě bude bavit. Já samozřejmě dlužím dát těm, co mi na mistrovství pogratulovali, možnost odvety, takže se budu určitě snažit, abych se dostal na další mistrovství. Stejně, jak mi francouzský vítěz předposledního mistrovství světa osobně gratuloval a předával osobní dárky, tak bych byl hrozně rád, abych toto mohl nějakým způsobem vrátit zase někomu dalšímu, protože to jsou fakt nezapomenutelný zážitky.

MOL: Máš nějaké muškařské vzory? Inspiruješ se nějakou muškařskou školou?
AP: Žádné vzory nemám. Jdu vlastní cestou.

MOL: Co by jsi doporučil všem našim mladým závodníkům, kteří také touží se jednou stát mistrem světa?
AP: Hlavně ať nepropadnou panice v těch různých barvičkách, peříčkách a chloupcích a ať se drží klasiky, která je tady léta, a moc z ní nevybočují.

MOL: Co pro tebe znamená klasika?
AP: Klasika znamená Březnovka, Rudořitka…, já nevím (smích)… černej Wooly Bugger a takovýhle věci. Já po letech, kdy za sebou mám tuto bouřlivou barvičovou historii různých kroužků, korálků a všeho, jsem si začal muškařinu výrazně zjednodušovat. Mám chytání postaveno na deseti druzích mušek, které bez problémů aplikuji, ať jsem někde na Ohři nebo tady na Svratce a pak si tyto mušky přivezu s sebou do Portugalska. Ačkoliv by se to nezdálo, funguje to. Takže ať se drží klasiky a moc z ní nevybočují a hlavně ať si dají záležet na prezentaci. Umět dobře nahodit. Priorita je umět chytat na suchou. Kdo neumí chytat na suchou tak, že mu muška padne do vody a plave pět metrů bez toho, aniž by ji šňůra někam tahala, ať si uvědomí, že bez toho to nejde. Technika, technika, technika.

Důležité je také dívat se očima kolem sebe. Když jsem v Portugalsku vybrodil z té velké řeky (pozn. redakce: Mondego) a říkal jsem, že mi ryby sbíraly, tak se na mě všichni dívali jako na blázna, že tam nikdo žádnou rybu neviděl. Ale ty ryby tam sbíraly všude, je jen potřeba se strašně moc dívat kolem sebe a vnímat, co se u vody děje.

MOL: Kolikrát jsi během týdne u vody?
AP: Jednou až třikrát týdně. Samozřejmě bylo období, kdy jsem chodil každý den, to mě bavilo moc. Teď již to tak trochu flinkám, ale zase čerpám ze zkušenosti a už si kolem vody všímám takových různých věcí, není to jenom to chytání. Právě v Portugalsku to myslím hrálo důležitou roli. Zaměřil jsem se na to, abych měl do hor pískově bílé oblečení, do řeky abych měl zelené oblečení, prostě jsem věděl, jak to kolem bude vypadat. Takže se snažím dívat více kolem, co se týče mušek a navazování, na to již moc myslet nemusím, to již mám zažitý.

MOL: Toto byla moje poslední otázka. Je ještě něco, co bys chtěl čtenářům vzkázat?
AP: Chtěl bych poděkovat všem, co drželi palce!

MOL: Děkujeme za rozhovor!