Příběh z jednoho výletu do Francie.
Kdo umí alespoň trochu francozsky, již možná od přečtení nadpisu tuší, co bude výsledkem tohoto článku. Tato příhoda se udála před několika roky během rybářské výpravy ve Francii a již dnes si přesně nepamatuji, co je na ní pravdy a co ne. Možná všechno a možná nic.
Muškaření ve Francii má své osobité kouzlo. Stovky zajímavých revírů, pohostinná krajina francouzského venkova, gastronomické delikatesy a spoustu vřelých místních rybářů, se kterými se normálně (bez alkoholu v krvi) nedomluvíte, protože vy neumíte francouzsky a oni zase nemluví jinak než svou mateřštinou.
Na našich rybářských výpravách se snažíme pravidelně vázat i přes všechny nástrahy, které na nás vždy čekají. Ve Francii těmito nástrahy bývá především vynikající červené víno a toho roku také hodně proměnlivé počasí, které často negativně reagovalo na otevření kufříků s našimi vázacími pomůckami. Občas jsme se k vázání pod širým nebem ale dostali a tak tomu bylo i v jednou zapadlém kempu v severovýchodním koutu Francie...
Cílem naší vazačské operace toho dne bylo navázání několika nymf pro lov lipanů na jedním z francozských šperků - řece La Loue. Inspirací bylo několik vzorů českých nymf s tugnstenovým korálkem, které jsme objevili ve francouzském muškařském časopisu La Mouche. Nevím, jak je to možné, ale přestože francouzštinu neovládám vůbec, francouzský muškařský časopis čtu celkem slušně a některé krátké články bych za lahev červeného zcela jistě dokázal i přeložit. I proto jsem neměl problém vybraný vzor mušky podle časopisu navázat. Přišlo mi to trochu podivné, abych vázal typický český vzor zcela podle instrukcí nějakého francouzského šmodrchala, a tak jsem alespoň zaměnil blešivcový háček za jigový, aby si Francouzi nemohli uzurpovat práva na mé budoucí rybářské úspěchy na jejich top revíru.
Vázání šlo rychle od ruky, přece jen, česká nymfa je jednoduchý vzor a také podpora červeným vínem měla své pozitivní dopady (čím více piji, tím méně mluvím a tím intenzivněji váži - minimalně do pijáckého „bodu zvratu“). Když jsme měli s Muddlerem již každý pár navázaných kousků, došlo ke vzájemné kontrole navázaných mušek. Osobně se nikdy to tohoto procesu nehrnu a snažím se své mušky schovat mezi rozházený vázací materiál (přece jen nejsem vazač pro muškařské výstavy a občas se mi některé mušky vyloženě nepovedou), ale něco vždy ukázat musím. Tentokrát jsem Muddlerovi představil svého česko-francouzského zabijáka, který se mi (alespoň dle kradmého hodnocení v nedokonalém osvětlení) celkem vyvedl. Muddler, který je jinak celkem kolegiální a respektuje mé vazačské schopnosti (v některých případech i neschopnosti) si chvilku mušku prohlížel a pak se nesměle zeptal: „Ado, nemá ten korálek být až u toho očka jigového háčku?“ Co to meleš, pomyslel jsem si. „Ukaž!”, řekl jsem. Opravdu tungstenový korálek sahal pouze k ohybu zahnutého jigového háčku. „Já je váži takhle.“, zaimprovizoval jsem. Muddlerovi, který již měl v té době také trochu vypito, se rozzářila očička a se rty sahajícími od ucha k uchu prohlásil dnes již nesmrtelnou česko-francouzskou větu. „Ádo, ty jsi takový mušer fušer!“ Kozel málem spadl ze svého kempinkového sedátka a Muddler přežil pouze proto, že měl lahev od vína u sebe on a ne já.
Následující den se kamarádi bavili na můj účet a já jsem se snažil jejich bulvární vtípky na můj účet stoicky přehlížet. Naštěstí očekávání prvního lovu na La Loue mě rychle přivedlo na jiné myšlenky.
Onoho týdne ve Francii hodně pršelo a stav vody ve slavné La Loue byl hodně nad normálem. První místo pro rybolov se neukázalo jako štastná volba – rychlý táhlý proud, který bez rizika utonutí nešel přebrodit a ve kterém jsme dvě hodinky tahaly naše streamery bez jediného záběru. Druhé místo již od pohledu působilo mnohem sympatičtěji – širší místo s krásnou rychlou vodou tekoucí přes kameny, několik vracáků a také pěkná očka kolem vzdálenějšího břehu. Navíc na parkovišti jsme narazili na dva místní muškaře, kteří již od prvního pohledu nevyšli na prázdno. Naši „místní“ byli rybáři ze Švýcarska, lovili na červy a zaplaťpánbůh mluvili obstojně švýcarskou němčinou. Jeden z nich nesl něco zabaleného v nevábně vypadajícím hadru a na pohotovou otázku, jak to šlo a co v té onuci má se před námi najednou objevil lipan ve velikosti blízké půl metru. Málem nám vypadly oči z důlku, takže jsme již příliš nevnímali komentáře typu: na mušku nemáte šanci, červ musí mít nad sebou těžké olovo a také potřebujete, co nejdelší prut, protože řeka se nedá brodit. Zatímco Kozel ještě chvíli konverzoval nad kapitálním lipanem a Muddler řešil, jak by asi vyderatizoval smradlavý hadr (a že ryba v igelitce Lídl je určitě hygieničtější než ve švýcarské onuci), já jsem se již pral s dravým proudem toho dne nebroditelné řeky.
Nabrodit se mi povedlo za značného úsilí asi do tří čtvrtin řeky k místu, kde jsem spíše tušil než viděl slibnou jámu plnou lipanů. Na Loue se loví pouze na jednu mušku a moje volba bez vteřiny přemýšlení padla na mého zfušovaného česko-francouzského tungstenového červa. Je jednoduché si domyslet, jak naše rybaření onoho dne dopadlo. Já jsem byl odměněn za neustálé linčování ze strany svých kolegů, neutuchající optimismus a také chrabrý souboj s chladnými vodami zrádného francouzského veletoku několika nádhernými lipany nad čtyřicet centimetrů a dvěma zebrovitými pstruhy podobné velikosti. Kozel s Muddlerem se toho dne značně trápili a dnes již ze solidarity nebudu zmiňovat, že příliš ryb toho dne nechytli. Když jsme se v podvečer sešli u auta, Kozel s Muddlerem trochu sklesle konverzovali na téma krás La Loue, obtížnosti chytání a jistě se dotkli i dilema smradlavé onuce versus Lídl igelitka. Když jsem k nim došel, nemusel jsem nic povídat, protože oba dobře věděli, že můj pětkový prut se toho dne ohýbal často a značně. Já jsem ani neměl potřebu se k diskutovaným tématů příliš vyjadřovat. Pouze jsem se kousek před nimi zastavil, narovnal záda, zdvihl bradu, podíval se oběma přímo do očí a s pusou od ucha k uchu jim vpálil do obličejů: Mušer fušer!
A toho dne jsem žádné červené víno k usnutí nepotřeboval. A kdo umí alespoň trochu francozsky, již nyní dobře ví, co bylo výsledkem tohoto článku. Mouchér Fouchér samozřejmě nic ve francouzštině neznamená, přestože v naší mateřštině to zní v určitém kontextu zní bohulibě. Ale jinak je to, stejně jako tento článek, vlastně takový paskvil.
