První ze série rozhovorů s Vladimírem Šedivým, úspěšným reprezentantem v lovu na umělou mušku.
Vladimír „Šeďa“ Šedivý je mistr světa v muškaření z roku 2001, a proto je logické začít seriál rozhovorů s našimi předními muškaři právě s ním. Kromě již zmiňovaného titulu má na svém kontě třetí místo v družstvech na MS i ME, několik výborných umístění z evropského Grand Slamu a z muškařských maratónů konaných v Belgii a ve Francii a také vítězství v naší První lize. Bohužel se mu loni tolik nedařilo a nedostal se do užšího výběru, konkurence je u nás opravdu vysoká a i chvilkový pokles výkonnosti je hned znát.
Otázka první není nikterak překvapivá. Když se vrátíme zpátky do Laponska, co podle tebe rozhodlo o tvém titulu?
Je to jistě souhra mnoha okolností, na mistrovství je totiž spousta výborných závodníků. Neměl jsem špatný los, vydařily se mi všechny závody téměř podle mých představ, jen na jednom jezeře jsem měl nulu díky tomu, že mi jeden pstruh utekl - mohlo to být jistější. Také dobře fungovala spolupráce v družstvu a měli jsme i dobrou taktiku. Spolupráce v družstvu je vždy velice důležitá a nám se velice osvědčila i v první lize, kdy spolu jezdíme na ryby skoro každý víkend a neustále si sdělujeme svoje zkušenosti, což není ve všech družstvech pravidlem.
Já tě znám především jako vynikajícího jezerního muškaře, tvoje zahraniční úspěchy jsou většinou z jezerních závodů a i na mistrovství světa hrají jezera velice důležitou roli. Jaká je tedy taktika mistra světa při lovu na jezeře?
Máš pravdu, na jezerech lovím nejraději, nejvíc se mi líbí moment záběru, kdy ti pstruh zatáhne za šňůru, a moment záseku, kdy často vyskočí z vody a podnikne první nejsilnější výpad. Na MS jezera často míchají pořadím, je to podle mne chybou organizátorů, že jsou pro závod často vybrána jezera s menší obsádkou přirozených ryb, které třeba v době závodů nejsou aktivní, a může tak rozhodnout náhoda. Pokud nemáme připravenou speciální taktiku a ryby se nijak neprojevují, začínám s rychlou intermídkou a dvěma přirozenými a jedním trochu dráždivějším vzorem. Neměla by na nich chybět kombinace černé se svítivě zelenou a obzvláště při slunečném počasí má význam zlatá hlavička. Zkouším různé hloubky a rychlosti přitahování a pokud nemám záběr, přejdu na pakomáry a nebo začnu lovit u dna na bobinu. Nemám rád břehové závody, kdy člověk jen čeká, až k němu ryby připlavou, i když při nich mám někdy výhodu v tom, že díky létům strávených zavoděním v rybolovné technice dohodím dál a přesněji než ostatní. Při lodních závodech z driftujících lodí hraje vedle taktiky samotného lovu roli i taktika vedení lodě, a to je činí mnohem zajímavější.
Máš zkušenosti ze zahraničních revírů. Co by se u nás mohlo zlepšit?
Hodně se v poslední době mluví o chytání „chyť a pusť“ a já osobně pouštím všechny ulovené ryby, ale v zahraničí to vůbec není pravidlem. Na většině revírů se platí poměrně vysoké sumy za povolenky a je v nich samozřejmě započítáno i to, že si rybář ulovené ryby vezme. Je veliká škoda, že u nás na jihu Čech nevznikají stojaté pstruhové revíry, trochu napřed jsou v tomto ohledu na Vysočině. Pokud už se do nějakých stojáků vysazuje duhák, většinou je tam spolu s kaprem a podle toho i vypadá samotný revír.
Pokud bys mohl jet teď hned na ryby, kam bys jel?
Velice rád mám Horní Vltavu a jezdíme na ni s klukama každý podzim. Ze zahraničních revírů mám nejraději závody v Anglii, na místních jezerech jsou už zdomácnělé ryby a pokaždé je třeba použít jinou taktiku. Pokaždé je jiné počasí - to je právě to, co se mi na tom líbí, že to není stereotyp.
